Druhá světová válka začala "falešnou vlajkou", za zákeřným plánem stál Heydrich

Pokud jde o vztahy mezi Nacistickým Německem a Polskem, tak ty se do léta 1939, čím dál více vyostřovaly. Hitler trval na tom, aby se Polsko vzdalo takzvaného polského koridoru, který mu zajišťoval přístup k Baltskému moři a Svobodnému městu Gdaňsk, a který odděloval Německo od Východního Pruska. Polský koridor byl jednou z podmínek Versaillské smlouvy, s nimiž byli Hitler a drtivá většina Němců nespokojeni. Už ve 30. letech po svém nástupu k moci požadoval Hitler, čím dál víc evropských území a výjimek ze smlouvy.

Například v roce 1936 poslal svou armádu do Porýní navzdory nucené demilitarizaci. Francie a Velká Británie na toto nereagovaly ani tehdy, když v březnu 1938 došlo k anšlusu sousedního Rakouska. 29. září 1938 mu dokonce ustoupily v Mnichově a obětovaly mu československé pohraničí, tzv. Sudety. Za zmínku samozřejmě stojí, že na tom získalo i Polsko, jež si zabralo část československého pohraničí Těšínsko, což se pak následně stalo dalším předmětem polsko-německých sporů. Rozbitím Československa se Hitlerovi podařilo zničit jedinou stabilní demokracii ve Střední Evropě. 

Veškeré své kroky Hitler zdůvodňoval ochranou zájmů etnických Němců, jejichž práva byla ve středoevropských zemích údajně pošlapávána. Je sice pravda, že v Československu došlo k několika útokům na Němce, ale ty byly velice zřídkavé. Protože neměl Hitler v ruce téměř žádný důkaz antigermanistických nálad, neváhal vyslat do Sudet zvláštní jednotky, které zde prováděly fiktivní útoky na příslušníky německé menšiny. Svým způsobem se jednalo o stejnou akci, jakou byl útok na vysílačku v Gliwicích, který se stal záminkou pro invazi do Polska. Operace pod falešnou vlajkou tedy byly skutečně Hitlerovou specialitou.

Francie a Velká Británie po celé období 30. let prováděly zahraniční politiku takzvaného appeasementu, tedy snahu zachovat mír za každou cenu. Pevně věřily, že když maximálně ustoupí německých požadavkům, předejdou opakování globálního válečného konfliktu vzhledem ke zničujícím dopadům 1. světové války v letech 1914-1918. Dnes už se tato politika jeví jako jeden z nejtragičtějších omylů, který nakonec nejenže nezabránil rozpoutání 2. světová války, ale ještě nakonec posílil Německo.

Použití Československa jako obětního beránka se nesetkalo s úspěchem. Neuběhl ani rok a hned v březnu 1939 zaútočil Hitler i na zbytek československého území. Dalo by se říci jasný důkaz, že Hitlerovi nikdy nešlo pouze o napravení historických křivd a příkoří, ale o ovládnutí celé Evropy, a potažmo i celého světa. Čistá salámová metoda. Nejprve porušování podmínek Versaillské smlouvy, pak anexe Rakouska, pak zabrání Sudet, a poté okupace celé země. Ani tehdy však Francie a Velká Británie patřičně neodpověděly. Útok pouze diplomaticky odsoudily. SSSR po neúspěších v mírových jednání s Polskem, Francií a Velkou Británií a následném německo-sovětském sbližování pak uzavřel s Hitlerem Pakt Ribbentrop-Molotov.

Evropa už tedy byla v pohotovosti. Hitler brzy po zabrání zbytku Československa a následném vzniku Protektorátu Čechy a Morava vznesl svůj požadavek na odstoupení Polského koridoru. Britové a Francouzi už však byli opatrní a slíbili Polsku garanci jeho hranic, vzešlých z Versaillské smlouvy. Hitler tedy přešel ke stejné metodě, jakou aplikoval na Ćeskoslovensko. Podnikl několik vykonstruovaných polských útoků na příslušníky německé menšiny. Následně se pak rozhodl na Polsko přímo zaútočit. K tomu si ale potřeboval najít záminku, jíž se právě stalo přepadení oné vysílačky v Gliwicích.