Co se stalo v ložnici na zámku Mayerling? Habsburkové skandál tutlali

Dětství prince Rudolfa

Korunní princ Rudolf Habsbursko-Lotrinský se narodil dne 21. srpna roku 1858 jako syn císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské, přezdívané Sissi. Jednalo se o radostnou událost – na svět přišel následník trůnu. Hned v den svého narození byl Rudolf jmenován čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a nositelem Řádu zlatého rouna. František Josef I. plánoval ze svého syna vychovat dobrého vojáka, což se však později ukázalo jako osudová chyba. Již od útlého dětství se Rudolf totiž netěšil pevnému zdraví a byl navíc velmi citlivý. Vynikal však chytrostí a inteligencí.

Když bylo Rudolfovi šest let, byl prakticky odloučen od svých rodičů i sourozenců, což velmi těžce nesl. Jeho výchovu dostal na starosti generálmajor hrabě Gondrecourt, který se k chlapci choval velmi krutě, což se na něm pochopitelně negativně podepsalo. Gondrecourt chlapce například poléval studenou vodou nebo mu uprostřed noci přichystal nečekaný budíček v podobě výstřelu z pistole. Rudolf byl pak neustále vystrašený a vyčerpaný, a to později vyústilo ve zdravotní i psychické problémy. Tvrdé a necitlivé výchově učinila přítrž Rudolfova matka Alžběta, která synovi zajistila vychovatele nového a citlivějšího – hraběte Latoura. Ovšem kruté zacházení Gondrecourta zanechalo na Rudolfově duši již nesmazatelné šrámy až do jeho předčasné smrti.

V dětství byly na Rudolfa kladeny vysoké nároky také v oblasti vzdělávání. Kvůli všem svým povinnostem už jako dítě musel vstávat velmi brzy ráno a chodil spát pozdě v noci. Brzy našel oblibu zejména v přírodních vědách, politice a historii. Později se zabýval především ornitologií.

Nešťastný rebel

Z Rudolfa vyrostl tak trochu podivín a rebel. Jeho život byl plný skandálů, které se jeho rodina pochopitelně snažila zatajit. Od roku 1878 pobýval v Praze, kde si mimo jiné užíval zábavy, alkoholu a žen. Jeho vztah k ženám se mnohdy omezoval pouze na sexuální uspokojení. Sama Rudolfova manželka Stefanie tvrdila, že Rudolf ženami pohrdal a pohlížel na ně jako na méněcenné bytosti. A jaké ženy korunního prince přitahovaly? Líbily se mu ty menšího vzrůstu, s černými vlasy a něžnými rysy. Takové byly i jeho milenky Mizzi Casparová a Mary Vetserová.

Že měl Rudolf milenky, to lze docela i pochopit. Svou ženu si údajně ani nechtěl vzít, jeho manželství pak nebylo šťastné. Stefanii navíc neměla zrovna v lásce císařovna Alžběta ani Rudolfova sestra Marie Valérie. Rudolf přemýšlel i o rozvodu, protože se manželé postupem času nejenom odcizili, ale začali se nenávidět. Když Rudolf zemřel, jeho žena nad rakví prý neprojevila sebemenší známky lítosti. Korunní princ tak zřejmě hledal lásku, porozumění a fyzický kontakt mimo manželství. Jeho milostná dobrodružství ho však stála zdraví – onemocněl kapavkou, která tehdy nebyla léčitelná. A zdravotní a psychické problémy, to byl začátek jeho konce.

Na Rudolfa kladl velké nároky jeho otec, císař František Josef I. Jeho chatrné zdraví se tak ještě více zhoršovalo. Korunní princ se brzy stal závislým na alkoholu a na morfiu. Projevila se u něho naplno deprese, nervozita, agresivita. Nejenom v osobním životě, ale i v tom veřejném, politickém, se dostal na samé dno. Cítil se nepochopený, neměl rád sám sebe, stále častěji toužil po smrti.

Smrt jako východisko

Asi v roce 1886 si našel Rudolf milenku, kterou měl podle všeho opravdu rád. Jmenovala se Mizzi Casparová. O dva roky později s ní začal plánovat sebevraždu. Mizzi však tyto plány odmítla. Pro společnou sebevraždu si nakonec korunní princ vybral jinou ženu – Mary Vetserovou.

Na společnou smrt se oba dobře připravili. O Vánocích roku 1888 se Mary Vetserová rozloučila s hraběnkou Larischovou, když jí darovala svou fotografii, na kterou připsala větu „Věrná až do smrti“. Ve stejném období nechal Rudolf zhotovit železný snubní prsten s písmeny I. L. V. B. D. T. – tedy „In Liebe vereint bis in den Tod“ (v českém překladu „V lásce spojeni až do smrti“). Dne 18. ledna roku 1889 tehdy sedmnáctiletá Mary napsala svou závěť.

O sebevraždě Rudolf mluvil dlouho předtím, než ji skutečně spáchal. Císař s císařovnou se však jenom domnívali, že je jejich syn přepracovaný a nemocný. O jeho vnitřním trápení neměli ani ponětí. V lednu roku 1889 však Rudolfova žena Stefanie vyjádřila své obavy o jeho život. Svěřila se s tím císaři, který jí ale nevěřil, a tak ani svému synovi v sebevraždě nezabránil. Později rozhodnutí svého syna vzít si život nevědomky podpořil ještě tím, když mu oznámil, že není hoden být jeho nástupcem.

Nemocný, nepochopený, zatracovaný a nešťastný korunní princ Rudolf již neviděl jiné východisko, než sebevraždu. Dne 30. ledna 1889 došlo na loveckém zámečku Mayerling k tragédii, kterou dodnes nemohou historikové kvůli nedostatku dochovaných pramenů spolehlivě objasnit. Zřejmě však šlo o společnou sebevraždu, kdy měl Rudolf zastřelit nejprve baronku Mary Vetserovou a pak obrátit zbraň proti sobě. Ráno osudného lednového dne byli oba nalezeni v kaluži krve mrtví. Sám komorník, hlavní svědek události, popsal situaci takto:

„Pět minut před čtvrt na sedmou hodinou ráno vyšel Rudolf ven úplně oblečený ke mně do pokoje a poručil mi, abych dal zapřáhnout. Ještě jsem nebyl venku na dvoře, když jsem uslyšel dvě detonace, běžel jsem hned zpět, proti mně vanul zápach prachu, vrhl jsem se k ložnici, ale byla proti zvyklostem zamknutá – jinak Rudolf nikdy pokoj nezamykal. Co teď počít, hned jsem přivedl hraběte Hoyose a ozbrojen kladivem jsem prorazil dveřní výplň tak, že jsem mohl právě jen prostrčit ruku, abych dveře odemknul zevnitř. Jaký příšerný pohled – Rudolf ležel bez ducha na své posteli oblečený, Mary Vetserová také na své posteli úplně oblečená. Oba se vůbec neuložili ke spánku. Oběma visela hlava dolů. Hned při prvním pohledu bylo vidět, že Rudolf napřed zastřelil Mary Vetserovou a pak si sám vzal život. Padly jen dvě dobře mířené rány.“

Ačkoli si Mary a Rudolf přáli být společně pohřbeni v kostele v Heiligenkreuzu, nebylo tomu tak. Místem Rudolfova posledního odpočinku se stala habsburská Kapucínská hrobka. O tom, že byla nalezena spolu s Rudolfovým tělem i mrtvola Mary Vetserové, se veřejně nemluvilo – společná sebevražda měla být ututlána. Proto bylo tělo Mary nejprve ukryto a později v tichosti pohřbeno.