Proradný kardinál Cesarini? Husité ho hnali, muslimům otevřel cestu do Evropy

Není žádný div, že Giuliano Cesarini patřil ke starobylému římskému rodu. Ambiciózní členové bohatých italských rodin dobře věděli, jak výhodné kariérní možnosti vstup do církve nabízí. Cesarini se v církevních intrikách dobře orientoval a za podpory rodinných peněz investovaných na úplatky šel v církevní hierarchii prudce nahoru. Již roku 1426 dosáhl na kardinálský klobouk, když mu bylo pouhých 28 let. Několik let na to se stal legátem v Německu, čili církevním diplomatem. Cesariniho ambice se neměly zastavit před ničím menším, než byl úkol přivést české husitské heretiky zpět do lůna církve.

Z Čech se s ostudou potácel

Ovšem místo organizace koncilu v Basileji, kde mělo dojít k dohodě s kališníky, začal burcovat k další křížové výpravě do Čech. Přemluvit znesvářenou německou šlechtu nebylo snadné ani pro intrikána Cesariniho, ovšem jeho horlivá kázání a především naivní vidina bohaté kořisti v sousedních krajích umožnila připravit na výpravu do Čech početnou výpravu. Údajně se jednalo o stotisícovou armádu, ovšem s počty vojáků, které nám jsou dnes přístupné pouze z dobových kronik, je potřeba nakládat s určitou skepsí. Nicméně se muselo jednat o skutečně významnou sílu, i když počet sto tisíc je nereálný.

O úspěchu armády byl Cesarini přesvědčený již dopředu, jelikož se chválil v dopise papeži Eugeniovi IV. ještě před srážkou s obávaným husitským vojskem. Dopisy Cesarinimu šly a vyslal tak obdobný i svému protivníkovi, veliteli polních vojsk a husitskému radikálovi Prokopu Holému. Ke střetu husitů a velké křižácké armády se chystalo u Domažlic. Přestože detaily následných událostí jsou zahaleny mlhou staletí, v Cesariniho vojsku byla pravděpodobně potíž s morálkou. Husitské války zmítaly Čechami již více jak desetiletí a za tu dobu měli pověst krvelačných válečníku. Ve výsledku se měly křižácké houfy rozpadnout, už když zaslechli husitský zpěv. Cesarini pak pochopil, že vojensky se husitské hnutí porazit nepodaří nikdy a začal podporovat Basilejský koncil, kde došlo k dohodě mezi katolíky a kališníky.

Průšvih v konfliktu s Osmany

Blamáž u Domažlic nebyla jediným neúspěchem Cesariniho v jeho válečnických pokusech. Dalším evropským problémem poloviny 15. století byli kromě husitů útoky Turků. Kolem roku 1440 se Cesarini vydal organizovat křížovou výpravu tentokráte do Uher. Do čela vojska v nimž byli i čeští žoldnéři, vysloužilci z husitských válek, se postavil polský a uherský král Vladislav III., srbský vládce Jiří Brankovič a mocný uherský magnát Jan Hunyady. Armáda pod vedením těchto mužů byla velmi úspěšná a zahnala Turky pryč i z významného města Sofie. Sultán v nevýhodné pozici nabídl desetileté příměří.

Do věci se však začal míchat Cesarini a přesvědčil Vladislava, aby pokračoval v bojích. Střetnutí vyvrcholilo katastrofou v bitvě u Varny roku 1444, kdy byl Vladislav zabit a Turci následně obsadili území, z něhož byli předtím pracně vyhnáni. Kdyby se Cesarini věnoval raději modlitbě, k čemuž původně měl sloužit jeho církevní úřad, udělal by jistě lépe.