Porážka muslimských hord? Bitva u Tours měla historický dopad na Evropu

Středomořské pobřeží Francie pomalu obsazovali muslimové.  Bitva o Tours byla vyvrcholením dvacetileté Umajjovské expanze do Evropy, která započala poražením Vizigótského království ve Španělsku roku 711. Následovaly četné vojenské expedice za Pyreneje do Franské říše, Arabové se dostali až do Akvitánie a Burgundska.  V roce 732 vyhlásil nezávislost Othman ben abi Neza, který uzavřel spojenectví s akvitánským vévodou Eudou. Emír Abd ar-Rahmán vzpuru nehodlal strpět a Othmana porazil. Shromážděné vojsko se rozhodl využít a pokračoval dál do Francie. Eudo vyslal svou armádu, která byla rozdrcena muslimy poblíž Bordeaux. Když se o tom dozvěděl Karel Martel svolal franské vojáky a pospíchal co mu síly stačily, aby zastavil vetřelce. Ti mezitím vydrancovali Tours a oblehli i Poitiers.

Podle většiny historiků se obě armády střetly u soutoku řek Clain a Vienne. Velikost obou armád je neznámá, a historické prameny se ve svých výpovědích značně liší, každopádně jedno jejisté, a to že všechny přehánějí. Nejvěrohodnějším zdrojem je Mozarabská kronika (mozarabové byli latinští křesťané žijící pod arabskou nadvládou, a z tohoto důvodu lze jejich pohled považovat za relativně nejobjektivnější). Ta uvádí, že Franků bylo o něco málo více než muslimů. Jenomže prakticky všechny ostatní kroniky psané křesťany tvrdí, že arabská armáda měla přes 50000 a křesťanů byla sotva polovina. Pomocí moderních metod založených na tom, kolik mohla zemědělská půda uživit vojáků, se odhadují počty maximálně kolem 30000 na obou stranách. Při odhadech počtu ztrát je nutné se spolehnout na soudobé kronikáře, kteří udávají ztráty franků kolem 1500 a značně různý počet mrtvých na straně arabů. U některých přitom stoupá až k neuvěřitelným (a také absolutně nereálným) 375 000.

Armáda Franské říše, tvořená nejen Franky samotnými, ale i různými spojenci a žoldnéři. V tradiční výzbroji Franků byl meč, kopí a jejich obávané vrhací sekery zvané francisca. Tato sekera vržena zkušeným bojovníkem mohla rozseknout štít nebo prorazit brnění. Umajjovští vojáci byli vyzbrojení v arabském stylu, spoléhali především na početnou a zkušenou jízdou. Byli schopní rychle manévrovat, vrhnout salvu na nepřítele a rychle se stáhnout zpět.

Podle franských záznamů klíčovým okamžikem byla fáma, že frankové pronikli do tábora a odnášejí bohatou kořist nahromaděnou během tažení. To nalomilo morálku a disciplínu arabských vojáků. Mnozí z nich se začali urychleně vracet do tábora, aby své bohatství zachránili. Když se velitel Abd ar Rahman snažil ustupují vojáky zastavit, dostal se do obklíčení, ve kterém byl nakonec zabit, což znamenalo prakticky konec jakékoli organizace arabského vojska. Záměrem Karla Martela přitom podle všeho původně bylo v arabské táboře osvobodit co nejvíce vězňů a využít toho k rozdělení sil protivníka. Nakonec sice jeho plán možná zafungoval jinak než čekal, ale svůj účel splnil dokonale. 

I když takřka v každé učebnici dějepisu se dočtete, že bitva  Poitres zastavila postup Umajjovských vojsk do Evropy a vytlačila je za Pyreneje, tak je to jen částečná pravda. Už v roce 735 se totiž guvernér Al-Andalusu rozhodl opětovně podniknout výpad do Galie. Někteří historikové dokonce považují výpravu vedenou Uqba bin Al-Hajjaj za ještě nebezpečnější než předchozí tažení. Podle všeho Arabové zůstali ve Francii ještě několik let a podnikali četné loupeživé nájezdy od Lyonu, Burgundska a Piedmontu. A i když se Karel Martel snažil dvakrát Araby vytlačit, byl v letech 736 a 739 poražen. Zdá se tak velmi pravděpodobné, že za konec arabských výpadů za Pyreneje nemůže ani tak porážka u Tours, jako velké vnitřní neshody které se objevily v Umajjovské říši.