ANALÝZA | Pro a proti povinné vojenské služby. Téměř celá Evropa tápe, příkladem může být Finsko

V posledních letech se v Evropě znovu otevírá téma povinné či částečně povinné vojenské služby. Státy, které ještě donedávna spoléhaly na plně profesionální armády, reagují na proměněné bezpečnostní prostředí, zejména na rostoucí obavy z ruské expanze. Francie je nejnovějším příkladem, protože po více než čtvrtstoletí od zrušení branné povinnosti zavádí nový model „národní služby“, v němž mladí lidé dobrovolně procházejí desetiměsíčním výcvikem. Rozhodnutí prezidenta Emmanuela Macrona podle britské stanice BBC symbolizuje postupnou militarizaci evropské bezpečnostní politiky.

Současná evropská debata o vojenské službě se nedá oddělit od dramatického zhoršení bezpečnostního prostředí. Válka na Ukrajině, která v plné síle trvá už od února 2022, pokračující nestabilita na Blízkém východě a rostoucí nejistota ohledně míry angažovanosti Spojených států v případě širšího konfliktu nutí evropské vlády k zásadnímu přehodnocení obranné politiky. Nejde přitom pouze o modernizaci techniky či navyšování výdajů na obranu; stále častěji se totiž do popředí vrací otázka dostupné lidské síly, tedy tématu, jež bylo ještě donedávna považováno za překonané.

Právě v tomto kontextu zazněla i nedávná slova náčelníka francouzského generálního štábu Fabiena Mandona, který otevřeně připomněl, že stále více evropských zemí obnovuje či zavádí určitou formu národní služby, jak informoval francouzský server RFI. Následné představení dobrovolného programu prezidentem Macronem bylo logickým pokračováním této linie: Francie se tak přibližuje státům, které na bezpečnostní zhoršování reagují důrazněji a snaží se vytvořit robustnější personální základnu svých ozbrojených sil.

Tato vývojová dynamika však není náhlá ani bezprecedentní. Jak připomínají historici evropských politických dějin, tradice branné povinnosti vyrůstala po dvě století z ideového propojení mezi občanstvím a povinností podílet se na obraně státu. V 19. a 20. století bylo toto spojení téměř samozřejmostí a účast na obraně národa se považovala za základní projev občanské loajality. 

Teprve konec studené války, postupné mizení zkušenosti s masovými konflikty a zdánlivá stabilita mezinárodního systému vedly k přesvědčení, že masová branná povinnost již není potřebná. Ekonomická logika i technologická náročnost moderního boje navíc podpořily trend profesionalizace.

Ukazuje se však, že tento model není bez rizika. Závislost pouze na omezeném počtu profesionálních vojáků se v prostředí rostoucí nestability stává zřetelným strukturálním problémem. Proto dnes vznikají hybridní systémy, v nichž jednotlivé státy kombinují dobrovolnictví, selektivní odvody či povinnou službu v různé míře. Tento vývoj odráží nejen rozdílné historické zkušenosti, ale především rozdílnou míru bezpečnostní hrozby, kterou jednotlivé společnosti vnímají.

Pohled na evropskou mapu odhaluje výrazné geografické rozvrstvení. Země na východním křídle NATO, především Finsko a pobaltské státy, dlouhodobě zachovávají nebo znovu zavádějí povinnou vojenskou službu, protože vnímají ruské ambice jako bezprostřední ohrožení. Naproti tomu státy západní Evropy žily po desetiletí v přesvědčení, že konvenční válka je již mimo jejich realitu. Reakce obyvatelstva na teroristické útoky či na ruskou invazi na Ukrajinu však ukazují, že mobilizační potenciál společnosti nezmizel; byl pouze překryt dlouhým obdobím relativního klidu.

Moderní válka opotřebení navíc připomíná tvrdý fakt, který nelze obejít. Početní stavy a demografie mají strategický význam. Proto se evropské vlády znovu ptají, zda je možné udržet obranyschopnost bez širšího mobilizačního rámce. Není náhodou, že státy volí odlišné přístupy – od tradiční povinné služby v Rakousku či Estonsku, přes selektivní model ve Švédsku, až po převážně dobrovolné programy v Belgii či v Německu. Tato pestrost je důsledkem dlouhodobě ignorované zranitelnosti evropských armád, jež se spoléhaly jak na profesionální jádro, tak na americké bezpečnostní garance.

Současně se stále výrazněji otevírá klíčová otázka, která dosud zůstávala spíše na okraji: nakolik jsou evropské společnosti připraveny znovu přijmout, že obrana státu může vyžadovat nejen finanční prostředky, ale také osobní nasazení a případné lidské ztráty. Ve chvíli, kdy se hranice mezi mírem a válkou začíná znepokojivě stírat, přestává být tato otázka hypotetická. Stává se centrálním bodem evropské debaty o tom, jak má vypadat obrana kontinentu v éře rostoucí nejistoty.

Finsko jako inspirace

Příkladem, který nejlépe ilustruje význam promyšleného a dlouhodobě stabilního modelu branné povinnosti, je Finsko. Tato země dokázala skloubit vysokou kvalitu života s mimořádnou úrovní obranné připravenosti – a to především díky tomu, že její občané mají trvalou důvěru ve schopnost státu zajistit bezpečnost. V prostředí, kde stát sdílí dlouhou hranici s historicky nepřátelským sousedem, nebylo možné bezpečí a prosperitu zajistit bez toho, aby ozbrojené síly disponovaly rozsáhlou, dobře vycvičenou a pružně mobilizovatelnou strukturou.

Finské ozbrojené síly představují jeden z nejkompetentnějších vojenských aparátů v Evropě. Vynikají v obranných operacích, lesním boji, rychlé mobilizaci rezerv i v motivaci branců. Největší evropská zásobárna vycvičených rezervistů, téměř 900 tisíc lidí, poskytuje Helsinkám zásadní výhodu v případě náhlého konfliktu. 

V době míru má Finsko jen necelých 25 tisíc profesionálních vojáků, avšak v případě mobilizace dokáže postavit 280 tisíc plně připravených jednotek, a celkový mobilizační potenciál přesahuje 1,7 milionu osob. To je na stát o 5,6 milionech obyvatel mimořádně vysoké číslo a jasný důkaz efektivity finského systému.

Klíčovou roli zde hraje koncepce všeobecné branné povinnosti. Muži ve věku 18 až 60 let jsou povinni absolvovat vojenskou službu, ženy mohou nastoupit dobrovolně a jejich zájem stabilně roste. Délka výcviku se pohybuje od 165 do 347 dnů podle zvoleného zaměření. Ti, kteří nesplní zdravotní či jiné předpoklady, vykonávají civilní službu. 

Po skončení výcviku následuje systematické povolávání do záloh a pravidelný tréninkový režim, který udržuje vysokou úroveň připravenosti. Finsko tak udržuje „živou“ a průběžně obnovovanou obrannou kapacitu, nikoli statickou strukturu, která by po několika letech ztrácela relevanci.

Tento robustní rámec doplňuje rozsáhlé materiální vybavení. Finská armáda má k dispozici německé tanky Leopard 2, stovky bojových vozidel pěchoty, jedny z největších dělostřeleckých zásob v NATO, modernizované letectvo a od roku 2026 bude rovněž disponovat letouny F-35. Od vstupu do NATO je také plně integrováno do severského leteckého velení. To vše činí z Finska skutečný odstrašující prvek proti agresi. Zároveň však finský model ukazuje, že vojenská síla není jen otázkou techniky, ale především dlouhodobé systémové práce, kontinuální přípravy obyvatelstva a udržení civilní legitimity branné povinnosti.

Finský přístup nese i další poučení. Kvalitní branný systém vyžaduje stabilní ekonomické zázemí, transparentní státní správu, dostatek instruktorů a zejména dlouhodobou společenskou podporu. Helsinky tento rámec budovaly dekády, a právě díky tomu dnes dokážou kombinovat vysokou profesionalitu, právní konformitu a etické standardy. Zatímco některé jiné státy s brannou povinností čelí problémům s morálkou, disciplínou či překročením pravomocí, finský model je vnímán jako jeden z nejprofesionálnějších.

Tento příklad má bezprostřední relevanci i pro Českou republiku. Ta sice nesdílí hranici s agresorem, avšak spoléhá na stejné bezpečnostní garance jako ostatní členové NATO a zároveň disponuje omezenou velikostí profesionální armády i záloh. Český systém aktivních záloh je stále nedostatečný co do rozsahu i návaznosti na širší populaci. Pokud má Česká republika dlouhodobě udržet věrohodnou obranu, je nezbytné zvážit posílení mobilizačního rámce, nikoli ve smyslu okamžitého zavedení branné povinnosti, ale postupného budování robustního a predikovatelného systému, jenž bude kombinovat dobrovolnictví, profesionální jádro a efektivní rezervoár vyškolených občanů.

Pro Českou republiku z finského modelu vyplývá několik praktických a realistických doporučení, která mohou výrazně posílit její obrannou připravenost, aniž by bylo nutné okamžitě obnovovat plošnou brannou povinnost. Za prvé, stálo by za to zásadně rozšířit a zpřehlednit systém dobrovolné služby. Podobně jako ve Finsku by měl mít jasnou strukturu, pravidelnou dostupnost a přímou návaznost na aktivní zálohy, aby byl schopen přitáhnout větší množství motivovaných občanů a stát se stabilním zdrojem vycvičeného personálu.

Dalším krokem je posílení dlouhodobé a pravidelné přípravy rezerv. Současná praxe jednorázových či nepravidelných cvičení nemůže zajistit skutečnou mobilizační spolehlivost. Finská zkušenost jednoznačně ukazuje, že pouze systematické opakování výcviku a pravidelné povolávání umožňují udržet dovednosti, disciplínu i reálnou použitelnost záloh v případě krize. Český systém by tak měl být postaven na předvídatelném, pravidelném a dostatečně častém režimu obnovy bojové připravenosti.

Konečně, nezbytnou podmínkou jakékoli dlouhodobé úspěšnosti je otevřená a věcná společenská debata. Bez veřejné legitimity nebude žádná opatření trvale udržitelná. Finsko je příkladem země, kde je povinnost podílet se na obraně státu vnímána jako běžná součást občanského života, nikoli jako politiky vynucený projekt. Pro Českou republiku to znamená nutnost skutečně komunikovat smysl obranných opatření, vysvětlovat jejich přínosy a aktivně pracovat s obavami či skepsí veřejnosti, aby obranná politika nebyla chápána jako jednorázová reakce na krizi, ale jako součást dlouhodobé strategie státu.