Mým věrným národům rakouským... Poslední český král se snažil zachránit mocnářství

Poslední rakouský císař a poslední český král Karel I. nastoupil na trůn v listopadu roku 1916 za opravdu velmi nepříznivých podmínek. Na trůn se dostal díky několika tragédiím, které potkaly v životě jeho předchůdce Františka Josefa I. Jeho syn Rudolf, korunní princ, spáchal na zámku Mayerling sebevraždu. Další následník trůnu, František Ferdinand d’Este, zemřel při sarajevském atentátu. První světová válka byla v plném proudu. A Karel I. byl velmi mladý a neměl téměř žádné zkušenosti. Podle dobových pramenů to však byl také pilný, zdvořilý a dobrosrdečný muž.

Samotná monarchie si tehdy také procházela celou řadou problémů – národnostními konflikty, ekonomickou i politickou krizí. Karlovi I. se nedá upřít odvaha a zodpovědnost, se kterou se ujal svého nelehkého úkolu, tedy vlády. Jeho záměrem bylo oprostit se od dosavadního konzervatismu a snažil se z monarchie vybudovat moderní státní útvar, ve kterém by měl každá národ jistou samostatnost a také svá práva. Hodlal zamezit nadřazenosti jednoho národa nad ostatními. Jeho dalším velkým cílem bylo co nejdříve ukončit válku a zajistit mír. I přesto, že se ze všech sil snažil zachránit mocnářství, jeho snahy byly marné.

Monarchie nabyla v historii velkého významu. Připomeňme například zastavení turecké hrozby na Balkáně či vznik Svaté aliance, která si dala za cíl zajištění míru a stability v Evropě. Mocnářství však mělo i své problémy. Zásadním mezníkem byla třeba revoluce v roce 1848 – jakýsi začátek konce Rakouska-Uherska. Porevoluční krizi sice překonal císař František Josef I. V roce 1867 pak došlo k další důležité události – k rakousko-uherskému vyrovnání. Tehdy se z Rakouska (Předlitavska) a Uherska (Zalitavska) staly dva politické celky se společným panovníkem, ministrem financí, války a zahraničí. Mnohonárodnostní monarchie měla dualistické uspořádání a stále se potýkala s národnostními konflikty. Skládala se z několika rozdílných národnostních, jazykových, kulturních a hospodářských jednotek, které se vzájemně ovlivňovaly i obohacovaly.

Problémy v rámci monarchie ještě prohloubila první světová válka a stále se rozmáhající nacionalismus a touha národů po samostatnosti. První snahy o odtržení českých zemí od Rakouska-Uherska se objevují s osobnostmi T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Ještě na konci roku 1917 se však situace nejevila tak, že by mělo dojít k zániku Rakouska-Uherska. Sám americký prezident Woodrow Wilson tehdy prohlásil, že nemá žádný zájem o rozpad monarchie. Ovšem již v lednu roku 1918 přišel Wilson s projektem budoucího poválečného uspořádání Evropy, ve kterém se objevily i požadavky jednotlivých států, tedy i požadavky národů Rakouska-Uherska o autonomii.

Císař Karel I. na to zareagoval kontaktováním prezidenta Wilsona. Spojené státy americké však s monarchií odmítly vyjednávat, protože byla v jejich očích spojencem Německa, tedy nepřítele. V květnu roku 1918 došlo k podepsání dohody v Pittsburghu, která se týkala snah českého a slovenského exilu o vytvoření samostatného Československa. O měsíc později vznikla oficiálně Masarykova a Benešova Československá národní rada. Rakousko-Uhersko mělo být odsouzeno k zániku.

Karel I. ve svých snahách zachovat monarchii neustupoval. Dne 16. října 1918 ve Vídni vydal manifest, jakýsi poslední pokus o záchranu mocnářství. V tomto manifestu panovník mimo jiné prohlásil:

„Nyní nutno bez váhání přikročiti k novému vybudování vlasti na jejích přirozených a tudíž nejspolehlivějších základech. Přání rakouských národů jest při tom pečlivě uvésti ve vzájemný soulad a uskutečniti jejich splnění. Jsem odhodlán provésti toto dílo za svobodné součinnosti Mých národů v duchu oněch zásah, které za své přijali spojení mocnářové v nabídce mírové. Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní útvar na území, jež obývá. (…) Tato nová úprava (…) má zabezpečiti každému jednotlivému státu národnímu jeho samostatnost; úprava tato bude však také účinně chrániti zájmy společné a uplatňovati je všude tam, kde společenství je životní potřebou jednotlivých státních útvarů.“

Reakcí na manifest Karla I. však byla tzv. Washingtonská deklarace, ve které T. G. Masaryk prohlásil o dva dny později samostatnou československou republiku. Monarchie se tak měla stát minulostí. Dne 28. října 1918 byl Národním výborem československým vyhlášen samostatný Československý stát. Svou samostatnost vyhlásily i další státy. Snahy Karla I. o záchranu mocnářství byly tedy marné.