Turismus v Československu: Víte, že Praha nebyla nejnavštěvovanější oblastí?

Podle Štemberka byl turistický potenciál Československa v mnohém limitován. Rozpad Rakouska-Uherska sebou přinesl zavedení víz potřebných pro cestu mezi kdysi spojenými národy. Cestování mezi zeměmi bývalého císařství se tak stalo výrazně obtížnějším. V těchto letech samozřejmě ještě nebyla rozšířená letadlová doprava (jednalo se v podstatě o způsob cestování pro pár vyvolených) a geografická vzdálenost spojená s velkou časovou náročností cesty byla omezujícím faktorem pro některé cizí lukrativní trhy jako např. pro USA.  

V souvislosti s USA a dalšími zeměmi Západní Evropy byla další výraznou obtíží Československa v jeho pokusech získat zahraniční klientelu nedostatek peněz věnovaných státem a i soukromníky na propagaci země v zahraničí. Nicméně, československé turistické podniky v některých ohledech se ani nepokoušeli turisty z těchto zemích oslovit. Italové, Francouzi či Švýcaři byli považováni za „domácí ptáky“, tj. lidi, kteří raději trvá dovolenou u sebe doma než v zahraničí.

Československo tak mířilo nejvíce na své nejbližší sousedy, především Německo. To bylo bohatší než Československo a i při započtení nákladů spojených s vízy cesta do Československa byla pro Němce stále poměrně dostupnou a výhodnou. V druhé polovině let 1920 pocházelo 40% zahraničních návštěvníků z Německa, 20% z Rakouska, 10% z Polska, 8% z Maďarska a 7% z USA.

Československo se pokoušelo své návštěvníky lákat na rozličné zajímavosti. Velmi oblíbeným byl turistický program Tři dny v Praze, který tématicky navazoval na podobné třídenní akce ve Vídni a Budapešti. Za 275 československých korun zahraniční návštěvník měl zaplacen hotel, 33% slevu na dopravu a navštívenku do řady muzeí a divadel a průvodcovské služby po pražských památkách.  

Němci též jezdili do Československo kvůli oslavám, připomínkám a památníkům řady historických událostí, např. významných bitev z dob třicetileté války. Největším tahákem pro zahraniční klientu však byly především lázně v západočeských městech Mariánské Lázně či Karlovy Vary. Němci též v rámci víkendových výletů rádi navštěvovali československé hory v hraničních oblastech.

Celkově němečtí návštěvníci navštěvovali takřka výlučně západní a severní Čechy, do Slovenska zamířili jen sporadicky. Návštěvníci z Rakouska rádi navštěvovali Moravu, Slovensko a Podkarpatská Rus zase přitahovaly Maďary.

Podle statistik z roku 1934 nejvíce zahraničních návštěvníků putovalo do Čech (přes 280 000 osob), zvláště do zdravotnických center na západě země. Slovensko bylo druhé nejnavštěvovanější z hlediska zahraničních návštěvníků ( přes 81 000 lidí). Morava a Slezsko bylo na třetím místě (více než 77 000 návštěvníků), Praha možná poněkud překvapivě byla až na čtvrtém místě. Podkarpatská Rus byla pro cizince nejméně atraktivní (7 564 návštěvníků).

Zpočátku se Československo potýkalo s nedostatečnou rozvinutou sítí hotelů a nízkou kvalitou tamních služeb. Tento problém přetrvával stále na venkově, ve velkých městech však postupně došlo k prudkému nárůstu kvality, taktéž byl vyřešen problém s nedostatkem míst, který v době sezóny trápil zvláště Prahu a lázeňská města.

Turismus do Československa nebyl ušetřen okolních vlivů. Hospodářská krize přinesla velký pokles počtu návštěvníků. Taktéž politické procesy v okolních zemích, především v Německu, a z nich vyplývající nejistoty měly svůj podíl na snižování počtu zahraničních návštěvníků. Připojení Československa k Německu, druhá světová válka a následná vláda komunistického režimu představovala pro československý turismus ohromnou ránu, z které se v podstatě nevzpamatoval dodnes – neboť nyní se jedná o turismus dvou samostatných států.