Výročí ve znamení uprchlíků a muslimů. Můžou Němci za džihád?

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, zní staré pragmatické pravidlo politiky. Německo si jej bylo dobře vědomo, když sjednávalo spojenectví s Osmanskou říší proti Státům dohody. Osmanská říše měla dlouhodobé konflikty s Ruskem a pro Německo bylo strategicky velmi výhodné, aby Turci donutily Rusko rozdělit síly. Totéž platilo pro koloniální mocnosti, Anglii a Francii, které představovaly významné konkurenty Osmanské říše na Blízkém východě a v Africe.

Pro Německo mělo spojenectví s muslimskou říší další podstatný strategický význam. Zvláště armády Velké Británie sestávaly i z vojáků muslimského vyznání (okolo třetiny vojska). Značnou část obyvatelstva mnohých britských kolonií – např. velmi významná Indie – tvořili muslimové. Jejich vzpoura by samozřejmě přinutila Velkou Británii, aby se věnovala klíčovým vnitřním záležitostem impéria. Mohlo by tak dojít k zásadní proměně poměru sil.  

Němci si to velmi dobře uvědomovali. Německý historik a diplomat Max von Oppenheim v roce 1914 napsal, že „v bitvě proti Británii…islám se stane jednou z našich nejdůležitějších zbraní.“ Byl to právě Oppenheim, který byl architektem strategie vzpoury muslimských obyvatel koloniálních mocností proti svým pánům v rámci náboženské „svaté války“.

Ačkoliv Osmanská říše se na tomto plánu podílela svým vlastním způsobem, – turecký sultán prohlásil státy Dohody za nepřátele islámu a vyzval muslimy, aby proti nim povstali a bojovali s nimi – byli to Němci, kteří byli hlavními strůjci této strategie. V Wünsdorfu a Zossenu vybudovali vězeňské tábory pro zajaté muslimské vojáky států Dohody, kde je nutili se modlit pětkrát denně a přísně dodržovat náboženská pravidla, zatímco mezi nimi distribuovali německé propagandistické noviny „Al-Džihád“, vyzývající muslimy všude na světě k vyhlášení svaté války proti svým utlačovatelům.

Jak však upozorňuje stanice Al-Džazíra, Němcům se nepodařilo uvést akci v život a projekt lze proto považovat za fiasko. Jen poměrně malý počet zajatců se přidal na stranu Němců a z nich mnozí se dožadovali návratu zpět do tábora, protože zde byl stále lepší život než na frontě.

Politolog Marek Čejka, přední český odborník na Blízký východ, ve svém článku pro Deník Referendum tvrdí, že zásadní mylný předpoklad Němců byl, že muslimové se budou chtít přidat k Centrálním mocnostem díky přítomnosti Osmanské říši. Ta však byla zvláště mezi Araby vnímána jako tyranská mocnost. Jak upozorňuje Čejka, arabské kmeny měly malé pochopení pro panislamismus zvěstovaný Osmanskou říši a zcela v duchu doby pro ně hlavní politickou silou schopnou je probudit k akci byl nacionalismus.

Paradoxně to navzdory velkému úsilí Němců byli Britové, kdo dokázali využít „revoluci muslimů“ ke svému prospěchu. Byl to britský dobrodruh Lawrence, který vedl arabské povstání proti Osmanské říši. Tato epizoda první světové války má i zajímavou českou stopu – český orientalista Alois Musil měl naopak získat arabské kmeny pro válku proti Britům.

Ani jedné straně se nicméně nepodařilo vzbudit revoluční nadšení u muslimských vojáků té druhé strany. Pod prapory států Dohody bojovali indičtí, senegalští či tatarští muslimové, v případě Centrálních mocností po boku tureckých vojsk bojovali např. bosňáčtí či albánští muslimové spadající pod Rakousko Uhersko. Příslušnost k jiné víře nebyla překážkou k vysokým vojenským oceněním – např. prvním indickým vojákem, který obdržel nejvyšší britské vyznamenání za statečnost Victoria Cross v roce 1914, byl indický muslim Chudadad Chán.

První světová válka a poválečný vývoj dodnes významně ovlivňují muslimský svět, respektive Blízký východ. Arabské povstání, které výrazně napomohlo vítězství Velké Británie nad Osmanskou říší, skončilo pro povstalce trpce, když Velká Británie nedostála svým slibům a neumožnila jim vybudovat vlastní arabský stát. Dodnes je to vnímáno na Blízkém východě jako důkaz věrolomnosti Západu a Sykes-Picotova dohoda, při které si Velká Británie a Francie za souhlasy Ruska rozparcelovaly Blízký východ, je často využívána islamistickými teroristickými skupinami jako ospravedlnění jejich boje s Evropou a v Evropě.