Mannerheimova linie? Ostuda pro Rudou armádu, musela nastoupit propaganda

K Zimní válce došlo na samém počátku 2. světové války, tedy na podzim 1939. Tou dobou si západní mocnosti konečně uvědomily, že politika appeacementu, kterou razily ve vztahu k Třetí říši, selhává. Hitlerovi nestačilo pouze Rakousko a československé pohraničí. Když v březnu 1939 zaútočil na zbytek Československa a ihned poté na Polsko, uvědomila si Evropa, že jde takříkajíc do tuhého. Nebyli to však pouze Němci, kdo tehdejšímu svobodnému světu naháněl strach. Ačkoliv se jednalo o politicky zcela protichůdné režimy, neváhaly Nacistické Německo a Sovětský svaz spolupracovat například tím, že si rozdělily okupované Polsko do svých sfér vlivu.

Polsko však nepatřilo mezi jediné země, kam měl Stalin ambici expandovat. Zatímco Hitler postupoval na sever a v rámci Operace Weserübung si zabral Dánsko a Norsko, Sovětský svaz se zaměřil na svou v podstatě bývalou kolonii Finsko, nad níž chtěl znovu získat kontrolu. Území Finska, které bylo po léta součástí Švédského království, dobyl ruský car Alexandr I. na začátku 19. století. Zde ustanovil Finské velkoknížectví v personální unii s Carským Ruskem. Toto uspořádání skončilo po 1. světové válce. Už během 20. a 30. let si Finové uvědomovali, že případná hrozba ze strany Sovětského svazu je víc, než reálná, a proto začali stavět napříč Karelskou šíjí takzvanou Mannerheimovu linii, hraniční opevnění pojmenované po generálovi Mannerheimovi, který jí sám navrhl.

Nutno podotknout, že tím, co v Zimní válce se Sovětským svazem sehrálo významnou roli, nebyla zmiňovaná protisovětská hráz. Rudá armáda původně vůbec nepočítala s tak velkou houževnatostí finských vojáků a nepřehledným terénem v hraniční oblasti, a z tohoto důvodu také podcenila přípravu. Sovětská propaganda, aby zmírnila následky ostudy, kterou Rudá armáda během Zimní války utržila, proto měla tendenci vykreslovat Mannerheimovu linii jako "nejsilnější pevnost Evropy".

Finsko se ukázalo jako opravdu silná země a na rozdíl od Pobaltí si dokázalo po celou 2. světovou válku udržet svou autonomii, a to i během následné Pokračovací války v letech 1941-1944, v níž bojovalo už za podpory Nacistického Německa. Ostatně mu ani nic jiného nezbývalo, protože bylo odříznuté od západního světa kvůli německé okupaci Norska a Dánska a s ní souvisejícím vlivem na neutrální Švédsko. Z tohoto důvodu se také zúčastnilo německého obléhání Leningradu. Nešlo z jeho strany o aktivní podporu nacistické ideologie, nýbrž o vlastní přežití a hlavně nezávislost.

Vztahy mezi Finskem a Ruskem byly původně na velmi dobré úrovni. Jak už bylo zmíněno, tak právě díky Rusku získali Finové nezávislost na Švédsku. Přestože bylo Finské velkoknížectví kolonií, v personální unii s Ruskem, fungovalo v podstatě jako suverén. Rusko dokonce aktivně podporovalo finštinu na úkor švédštiny. Finští občané mohli sloužit v carské armádě. Tomu všemu pak učinila přítrž říjnová revoluce, vyvraždění carské rodiny a nástup bolševiků k moci. Dokud byl v čele revolucionářů Vladimír Iljič Lenin, byli ještě Finové v bezpečí. Když se pak dostal k moci J. V. Stalin, začalo Finům hrozit opravdové nebezpečí, protože nově konstituovaný SSSR měl ambice rozšířit se i o své bývalé sféry vlivu.

Tím, kdo pošramotil dříve dobré finsko-ruské vztahy, však nebyli pouze bolševici. I finští nacionalisté přilévali olej do ohně tím, že se aktivně snažili docílit začlenění celé Karélie do Finska, včetně části nacházející se na sovětském území. Jejich činnosti a požadavků pak snadno využil Stalin ve snaze o legitimitu svého tažení proti Finům. Navíc je třeba říci, že i ve Finsku se objevily snahy o vybudování socialistického státu po ruském vzoru, které taktéž vyvrcholily v občanskou válku, v níž zvítězil odpůrce vzniku Finské socialistické dělnické republiky a velitel bílých generál baron Carl Gustaf Emil Mannerheim. Sovětský svaz tím pádem věděl, že Finsku existují taktéž socialistické tendence.

Takže na to, aby se vztahy mezi oběma národy vyostřovaly stačilo opravdu velmi málo. Jednak to bylo tažení finských nacionalistů usilujících o získání celého karelského území, a pak expanzivní politika J. V. Stalina, špatná hospodářská situace v poválečné Evropě a samozřejmě i inklinace k socialismu u části finského obyvatelstva, které se projevily během občanské války, kterou na rozdíl od Ruska vyhráli její odpůrci - bílí. Ti pak v čele s Mannerheimem zřejmě sehráli významnou roli v meziválečném období. Možná právě díky nim dokázalo Finsko čelit Sovětskému svazu a i po skončení 2. světové války si zachovat autonomii, ačkoliv za cenu velkých ústupků, včetně neutrality v následné Studené válce, kdy muselo přizpůsobovat svojí domácí politiku Moskvě, čemuž se dnes říká finlandizace.