640 let od smrti Karla IV. Jaký život žil velký český král?

Karel se narodil 14. května 1316 v časných ranních hodinách Elišce Přemyslovně, manželce českého krále Jana Lucemburského. Podle některých teorií se narodil v dnešním domě U Štupartů, jiné hovoří o domě U Kamenného zvonu. Každopádně se tak stalo ve městě Pražském, jelikož Pražský hrad byl v té době ve špatném stavu.

V ten den začala dlouhá cesta budoucího krále a císaře, který se během života musel vypořádat s nejednou obtíží a to nejenom na poli politiky a diplomacie, ale i v rámci osobního života.

Jistě i s odkazem na svou matku, kterou po návratu z nuceného pobytu ve Francii během svého mládí již nezastihl naživu, i na její starobylý rod, ke kterému se hrdě hlásil, započal velkolepou éru. Je mu nutné přičíst opětovné zvelebení a rozvoj českých zemích, kdy navázal na dílo svého otce, popřípadě využil příhodných podmínek a okolností. Jen samotná Praha mu vděčí za mnohé. Ať už je to oprava a přestavba Pražského hradu, založení nových městských částí či založení univerzity a vybudování Karlova mostu. Především se za jeho vlády Praha stala opravdovým srdcem Evropy a hlavním městem Svaté říše římské, ze které vládl jako král a císař. Zde je však nutné dodat, že k oběma titulům mu napomohl otec Jan. 

V rámci českých zemích se Karlovi podařilo konsolidovat politické poměry, opět získal zpět mnoho zastavených královských hradů atd. Úspěšně se angažoval i v evropské diplomacii, kdy zásadně ovlivňoval politiku v Itálii i nastalou krizi církve, kdy se mu například na chvíli podařilo vrátit papeže zpět do Říma. Rozvíjel též oblast umění a architektury. Je ovšem nutné dodat, že v mnohem mu pomohly příznivě okolnosti, ať už to byly ty politické, ve kterých hráli důležitou roli jeho příbuzní, tak například fakt, že české země v této době nikdy příliš silně nezasáhla vlna moru.

Vedle těchto věcí dosáhl i mnohých úspěchů v soukromé oblasti. Prvorozenému Václavovi dokázal zajistit jak českou tak císařskou korunu. Ovšem tyto úspěchy, stejně jako další, byly za velikou cenu. Karel IV. byl přes své nezpochybnitelné dovednosti a um pod silnou vůlí církve a náboženského cítění. Mnohé dohody, které uzavřel, byly sice výhodné, ovšem do budoucna značně křehké. Svým působením též částečně české země zadlužil a pro své následníky připravil sice ohromné dílo, které se však kymácelo na vratké stolici.

To vše si jistě stárnoucí král uvědomoval. Ke konci života byl ještě dosti aktivní. Účastnil se například cesty do Paříže. Byl to už starý, shrbený, šedivý muž, který měl nejen jizvy na duši, ale též na těle. Trpěl záchvaty dny, prožíval tak jistě bolestivé chvíle. Nedlouho před tím prodělal blíže nespecifikovanou operaci očí, takže už nejspíše špatně viděl. Oční choroby byly v jeho rodě časté. Dna potom byla obvyklá pro aristokracii.

Trpěl nejspíš i horší pohyblivostí. Nějakou dobu byl vlivem nemoci či zranění i ochrnutý. Navíc vlastnil mnoho zranění z bitev, turnajů a lovů. Známé je především jeho zranění, kdy měl nadvakrát zlomenou dolní čelist a vážný úraz krčních obratlů. Mnoho odborníků tato zranění připisují turnaji z roku 1350, kdy měl být zasažen během turnaje dřevcem. Zranění však mohou být ze dvou samostatných událostí, kdy například mohl spadnout z koně, nebo se zranit během lovu.

Již od dětství až do posledních dnů si nesl i růstovou vadu, kdy pravou ruku měl vlivem zranění o něco kratší než druhou. Jeho posledním zraněním byla zlomenina krčku na levé stehenní kosti. Zda to ukazuje, že byl do posledních dnů aktivní a spadl například z koně, nebo naopak při omezeném pohybu upadl na schodech, není známo. Jisté je, že se smrtí ještě nepočítal, byť na ni byl připraven. Už dávno vydal testament a nástupnický řád. Ještě v posledních dnech zahájil měnovou reformu. Viděl, že se chýlí další krize, opět nastalo papežské schizma. Starý svět, jako ho znal, se pomalu měnil. To už ale měl být nesnadný úkol pro jeho syna, jelikož velkého krále zastihl zápal plic a pak náhle smrt. Psalo se 29. listopadu 1378.

Během jeho pohřbu se o něm mluvilo především jako o velkém králi, budovateli a pro Čechy se stal milovaným „Otcem vlasti", jak ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Ale ne všude byl takto kladně vnímán, například Maxmilián Habsburský jej vzhledem k jeho bohemocentrickému přístupu označoval sice za otce Čech, ale otčíma Říše.