Simulanti, nebo skutečně nemocní lidé? Hypochondrie je vážný problém

Jak vlastně vypadá takový hypochondr? Většinou se jedná o člověka ve středním věku, který neustále navštěvuje lékaře s nějakým zdravotním problémem – ať už ho něco bolí, nebo se třeba necítí dobře. I přesto, že je podle výsledků vyšetření tento člověk v pořádku, neváhá navštívit další lékaře specialisty. Zkrátka doufá, že už mu někdo konečně nějakou chorobu diagnostikuje. Ovšem celý problém vzniká v jeho hlavě.

Hypochondrie je psychickou poruchou, a to častější, než si možná myslíme. Její název je odvozen z řeckého termínu „hypochondrium“, což se překládá jako podžebří. Právě v tomto místě totiž hypochondři nejčastěji pociťují bolest, a tak se dříve lékaři domnívali, že právě zde nemoc vzniká.

Diagnózou hypochondrie se již roku 1885 zabýval známý lékař Josef Thomayer, jehož jméno dnes nese nemocnice v Praze. Nemoc podrobně popsal například v časopise Lumír, kde jako hypochondry zmínil osoby, které se obávají i ofouknutí větrem, každou maličkost považují hned za vážnou chorobu, úzkostlivě se vyhýbají nemocným lidem, utrácejí nemalé částky za léčiva a bojí se i jíst, aby se jim náhodou nepřitížilo.

Dnešní medicína již hypochondry nepovažuje za pouhé simulanty, ale za osoby trpící duševní poruchou. Hypochondr je většinou člověk, který má velký strach, že by ho mohla postihnout nějaká choroba. V tomto případě mu hypochondrie výrazněji nenarušuje běžný život, nebrání mu tedy třeba ve výkonu povolání.

Ovšem existuje i horší forma hypochondrie. To pak postižený člověk neváhá třeba rok obcházet lékaře s jedním a tím samým problémem, i když je v podstatě zdravý. Neváhá přitom podstoupit ani celou řadu vyšetření, klidně i ta nepříjemná. V extrémních případech to dojde tak daleko, že se postižený může domnívat, že trpí chorobou, kterou medicína ještě ani neobjevila, a proto ji lékaři nejsou schopni diagnostikovat.

Podle statistik je hypochondrie vlastní poměrně mnoha osobám. Ovšem celá řada lidí má určité sklony k této duševní poruše. Hypochondrie se pak častěji vyskytuje u žen. Někteří odborníci tento fakt dávají do souvislosti se skutečností, že ženy také častěji trpí na úzkosti a deprese.

Zajímavým faktem také je, že hypochondři se často cítí nemilováni, a lásku si vlastně svými „nemocemi“ vynucují. Doufají, že se o ně jako o nemocné začne někdo láskyplně starat. Mnoho hypochondrů si uvědomuje, že jejich chování je špatné, ale nedokáží si zkrátka pomoci.

Jak z toho ven?

Opravdu těžkým případům může pomoci pouze psycholog či psychiatr a terapie. Někdy je nutné přistoupit k předepsání léků (například na úzkost). Osvědčila se také psychoterapie, která vlastně pozitivně ovlivní pacientovo myšlení.

Podle lékařů se léčba hypochondrie odvíjí od její závažnosti, což také ovlivňuje délku celého léčebného procesu. Ta se pohybuje od několika týdnů až po několik měsíců.

Slavní hypochondři

Hypochondrie se objevila i u slavných a známých osobností. Autor evoluční teorie, tedy Charles Darwin, ze svého nadýmání udělal vážnou nemoc. Filozof Immanuel Kant se také až příliš obával o své zdraví, a z toho důvodu prý pečlivě zkoumal své výkaly. Mezi umělci byl známým hypochondrem třeba herec a komik Vlasta Burian.