Nixon začal před půlstoletím přepisovat dějiny. Zásluhou médií ale jinak, než chtěl

Nejen ve Spojených státech amerických, ale na celém světě je Richard Nixon nadále známějším prezidentem než jeho nástupci Gerald Ford a Jimmy Carter. Příběh jednoho z mnoha republikánských prezidentů se začal psát na den přesně před 50 lety. 20. ledna 1969 totiž proběhla inaugurace a Nixon se stal 37. americkým prezidentem.

Hlavou státu se přitom Nixon mohl stát již o osm let dříve, tehdy jej ale ve volbách těsně porazil John Fitzgerald Kennedy. To ještě Nixon netušil, že jej v budoucnu s Kennedym spojí stejný osud. Ani jeden z nich totiž nedokončí svůj mandát, ačkoliv každý z docela jiného důvodu.

To však dost předbíháme. Nixon strávil v Bílém domě pět a půl roku a zaznamenal četné úspěchy především v zahraniční politice. Normalizoval vztahy se Sovětským svazem, postaral se o obnovení styků s Čínou, kterou dokonce jako první americký prezident i navštívil. Zahájil také stahování amerických vojáků z v mnoha ohledech katastrofální války ve Vietnamu.

Na jedné straně tak v Asii pozici Spojených států posiloval, na druhé oslaboval. Vztahy s Čínou však viděl jako možnost oslabit mocenské postavení Sovětského svazu, a tak dokonce uznal tzv. politiku jedné Číny, podle níž na pevninské Číně i Tchaj-wanu existuje jen jedna legitimní politická moc.

V Asii však zanechal Nixon i velmi negativní stopu. Kromě Vietnamu totiž začaly americké letouny za jeho vlády bombardovat i sousední Laos a Kambodžu, které stálo život přes 150 tisíc tamních civilistů.

Na domácí scéně zastínila veškerou Nixonovu iniciativu aféra Watergate. Kauza vypukla 17. června 1972, kdy policie zadržela v komplexu, kde sídlila Demokratická strana, pětici mužů, kteří se tam snažili nainstalovat odposlouchávací zařízení. Později se ukázalo, že šlo už o druhé vloupání do demokratické centrály.

1. srpna téhož roku byl nalezen šek jednoho z lupičů, který byl vystaven Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Právě totiž vrcholila kampaň, v níž Nixon aspiroval na znovuzvolení do úřadu. Výbor vyplatil všem mužům téměř 90 tisíc dolarů, Bílý dům však jakákoliv nařčení odmítal.

Počátkem října FBI potvrdila, že vloupání do Watergate bylo součástí rozsáhlého spiknutí Výboru. Nixon však z plánovaných voleb neměl v úmyslu odstoupit, v kampani pokračoval a ve volbách 7. listopadu byl suverénně zvolen prezidentem, když jej demokratický kandidát George McGovern porazil jen ve státě Massachusetts.

Vyšetřování však významně posouvala především média. Na aféru se zaměřily společnosti Time, New York Times a Washington Post. Novináři posledně jmenovaného deníku Carl Bernstein a Bob Woodward za pomoci anonymního zdroje prokázali, že jde o velké spiknutí řízené přímo Nixonem z Bílého domu.

Smyčka se tak pomalu stahovala i kolem Nixona. Zvlášť poté, co se prokázalo, že si nahrával i četné návštěvy přímo v Bílém domě. O jeho spojitosti s Watergate v tu chvíli pochyboval jen málokdo, a tak se začínalo spekulovat o impeachmentu.

V červenci 1974 začal Nejvyšší soud projednávat případ Stát versus Nixon, zákonodárci pak začali s přípravou impeachmentu, deset členů Kongresu však bylo proti. 5. srpna 1974 však byla objevena nahrávka, která celý případ definitivně rozsekla.

Prezident Nixon na ní totiž souhlasil s plánem, jak utajit jeho spojitost s vloupáním do Watergate, a to dokonce za pomoci CIA. V tu chvíli i zbývající kongresmani souhlasili s impeachmentem. Nixon se mu chtěl vyvarovat, a tak podal 8. srpna rezignaci s účinností k dalšímu dni. Jeho nástupce Gerald Ford mu následně udělil plnou milost.

Richard Nixon zemřel 22. dubna 1994 na následky infarktu, který jej postihl o čtyři dny dříve. Posledních dvacet let svého života se věnoval psaní knih a zahraničním cestám, které opět pomohli vylepšit jeho mediální obraz.