Rtuť a skalpel. Jak léčili doktoři ve středověku mor?

Morovými lékaři se často stávali mladí muži, kteří neměli žádné výrazné zkušenosti v oboru. Někdy jim dokonce chybělo jakékoliv medicínské vzdělání. Nejdůležitější vlastností těchto lidí byla ochota navštěvovat zamořená místa a nemocné. Hlavním úkolem těchto doktorů, pro něž se užíval výraz Medico della Peste, dokonce ani nebylo léčit pacienty. Jejich práce z velké části připomínala spíše administrativní činnost.

Jak informuje server All That Is Interesting, moroví doktoři v první řadě počítali, kolik lidí nemoci podlehlo. Plnili také funkci svědků u lidí, kteří chtěli sepsat závěť. Samozřejmě se někdy také pokoušeli lidi léčit, nebylo to ale jejich hlavní poslání. Morové doktory většinou najímalo a platilo konkrétní postižené město, ve kterém pak působili.

Naši předkové dlouhou dobu nevěděli, jak se dýmějový mor vlastně přenáší. V souladu s hlubší zbožností středověké společnosti ho část lidí například považovala za boží trest. V polovině 17. století již však lékaři přijímali teorii, podle níž se onemocnění šířilo prostřednictvím jedovatých výparů. Zápach byl totiž nedílnou součástí této nemoci, která způsobovala hnisavé rány a vředy.

V roce 1619 Charles de l´Orme, vrchní lékař krále Ludvíka VIII., vynalezl „uniformu“, kterou si dodnes s epidemiemi moru spojujeme. Již dříve někteří lékaři zkoušeli různé ochranné obleky, teprve l´Orme nicméně přišel s ikonickou zobákovitou maskou, kterou známe z dobových vyobrazení.

„Nos je dlouhý půl stopy, zahnutý jako zobák a naplněný parfémem… Pod kabátem nosíme boty z marocké kůže (kozí kůže) … a blůzu z jemné kůže s krátkým rukávem … Klobouk a rukavice jsou vyrobeny z téže kůže … s brýlemi na očích,“ popsal ideální pracovní oblek l´Orme.

Vonné esence v masce, která zakrývala nos, měly zachytit zápach. Právě ten podle dobového úsudku nemoc přenášel. Celý oblek byl navíc pokryt lojem, což mělo zabránit styku s tělními tekutinami nemocných a mrtvých. Klobou také označoval postavení lékaře. Vedle specifického oděvu nosili tito doktoři i dřevěnou tyč, s jejíž pomocí prohlíželi pacienty a komunikovali.

Maska, klobouk a brýle byly pohromadě drženy koženými pásky, obličej dále chránila kukla. V „zobáku“ nicméně byly dýchací otvory, které značně narušovaly účinnost této ochrany. Moroví doktoři se tedy často sami stávali obětí nemoci. I ti, kteří se nenakazili, museli povětšinou žít v karanténě. Jejich život tedy býval krátký a osamocený.

Protože neexistovala účinná léčba a tito doktoři často nebyli dostatečně zkušení ani v řádném lékařském řemesle, používali někdy groteskní a brutální metody. Například ošetřovali boláky, které mohly dorůstat velikosti slepičích vajec, lidskými výkaly. To s sebou samozřejmě často přineslo další infekci a situaci pacienta jen zhoršilo.

Další praktiky byly nicméně výrazně bolestivější. Moroví doktoři boláky nařezávali a snažili se z nich dostat hnis. Někdy také rány polévali rtutí. Samozřejmě, že v důsledku podobné léčby lidé často umírali. Otevírání hnisajících ran také napomáhalo dalšímu šíření infekce.

Dnes již víme, že onemocnění způsobuje bakterie Yersinia pestis, kterou přenášejí krysy a naštěstí umí současné medicína dýmějový mor léčit za pomoci širokospektrálních antibiotik.