Svatý Rochus přežil mor díky toulavému psovi

Svatí měli v životě lidí v minulosti důležité místo. Světcům byla projevována patřičná úcta, k místům spojeným s jejich životem či k jejich ostatkům směřovaly pouti. Věřilo se, že svatí jsou patrony určitých řemesel, měst a zemí i ochránci v těžkých životních situacích nebo při nemoci. Protože mezi nejobávanější choroby v dějinách patřil mor, mělo proti němu ochraňovat hned několik světců – třeba svatý Karel Boromejský, svatá Rozálie nebo svatý Rochus. Právě posledně zmiňovaný je tím nejznámějším patronem proti moru.

O životě svatého Rocha z Montpellieru se dodnes nedochovalo mnoho zpráv. Podle legendy přišel na svět do bohaté rodiny na jihu Francie někdy na konci 13. století. Po smrti svých rodičů rozdělil veškerý zděděný majetek mezi chudé a podnikl pouť do Říma. Cestou narazil na několik míst zasažených morovou epidemií. Neváhal a obětavě pomáhal s léčbou nemocných, a to po dobu několika let. Z některých měst měla po jeho příchodu morová nákaza zázračně zmizet.

Sám sebe však Rochus před nebezpečným onemocněním ochránit nedokázal. Zřejmě v Piacenze, v jednom z nejhůře zasažených italských měst, se morem nakazil. Protože nechtěl nemoc dále šířit a také nikoho obtěžovat, rozhodl se uchýlit na odlehlé místo, kde hodlal i zemřít. V tom mu ale zabránil toulavý pes, který mu pravidelně donášel chléb, a tak se stal jeho zachráncem. Po zotavení z nemoci žil Rochus ještě nějaký čas v Itálii, než se vrátil do rodného Montpellieru, kde nakonec zemřel ve vězení. Do svého rodiště totiž údajně přišel znetvořen chorobou k nepoznání a byl označen za nebezpečného špeha.

Svatý Rochus z Montpellieru patřil v minulosti k vůbec nejoblíbenějším světcům, kult jeho osobnosti se rozšířil již v 15. století, kdy se k němu lidé začali modlit za ochranu před morovou nákazou. Do Benátek ke kostelu San Rocco, kde byl v roce 1485 pochován, se konaly četné pouti. Část ostatků světce bylo umístěno také do chrámu sv. Víta v Praze.

O oblibě svatého Rocha svědčí mimo jiné jeho časté zobrazování ve výtvarném umění, zejména v sochařství. Sochu světce většinou doprovází věrný pes a jeho zachránce, který mu sedí po boku a někdy drží v zubech chléb, jindy olizuje Rochovi morovou ránu na noze. Právě morové vředy jsou dalším atributem, tedy určujícím znakem svatého Rocha z Montpellieru. Na sochách i obrazech je proto znázorňován tak, že si odhaluje nohu a prstem ukazuje na morový vřed. Protože byl Rochus poutník, nechybí mu mnohdy poutnická hůl nebo klobouk.

Kromě moru má svatý Rochus ochraňovat i před epidemií cholery nebo před vzteklinou. Je také ochráncem lékařů, chirurgů, nemocnic a obecně nemocných či zdravotně handicapovaných osob, dále sedláků a zajatců. Byl prohlášen i za patrona některých řemesel, a to truhlářů, zahradníků, dlaždičů nebo automobilistů.