Tragická historie hrozivého obléhání Leningradu. Jeho vůdce nechal Stalin po válce popravit

Leningrad, druhé nejpočetnější město SSSR, bylo významným centrem obchodu a průmyslu. Jeho strategický význam byl tedy jasný a nacistické plány počítaly s jeho rychlým převzetím. Už v srpnu – vpád Němců do země začal v červnu – jej dosáhli a začali obléhat.

Jejich rychlý posun byl do značné míry dán brutálními čistkami, které Stalin rozpoutal mezi ruskou armádou. Speciálně Leningradu se dotkly ve velké míře. Stalin město považoval město hrdé na svou nezávislost a samostatnost za centrum jeho opozice – ne zcela bezdůvodně.

Leningradu vládli postupně populární politici Grigorij Zinovjev a Sergej Mironovič Kirov, oba považováni za jeho možné nástupce. Stalin je nechal zlikvidovat a po jejich pádu začal město čistit od starých a pro něj potencionálně nebezpečných kádrů. Důsledkem čistek ale bylo, že zlikvidoval i značnou část ruského vojenského velení, což se následně projevilo i v neschopnosti zastavit postupující německou armádu.

Ačkoliv Hitler hrozil, že město strhne ze země, podle historiků je nepravděpodobné, že by Němci zamýšleli zničit strategické možnosti, které získání průmyslového města skýtaly. Nepočítali však, že Stalin jim nevydá město za žádnou cenu. Město bylo příliš důležité, jeho ovládnutí Němci by jim otevřelo zřejmě fatální průlom k Moskvě a zbavilo Rudou armádu důležitých zbraní.

Stalin vyslal k městu maršála Georgije Konstantinoviče Žukova, který dokázal ubránit město proti německému rychlému vpádu. Nacisté zjistili, že nedokáží získat město bleskovým útokem a tak se rozhodli jej postupně vyhladovět.

Hrůzné obléhání

Výsledkem zimního obléhání 1941-1942 byl nejhorší hladomor, ke kterému kdy došlo v rozvinuté společnosti. Dva a půl miliónu lidí bylo uvězněno ve zdech bombardovaného města, odříznutého od světa. Na jaře už půl miliónu lidí bylo mrtvých. Během 900 dní obléhání zemřela třetina lidí, třetina byla evakuována a třetina zůstala.

Hrůzy obléhání dokládá deník jedenáctileté dívenky Táňy Savičevové, popisující, jak postupně, během několika měsíců, zemřeli všichni její příbuzní (sestra, babička bratr, strýcové, matka). Samotná Táňa byla evakuována, následkem tuberkulózy a podvýživy taktéž zemřela.

Stalin mohl městu pomoci zrychlením evakuace a posláním vzdušného zásobování. Představovalo to ale pro něj přílišný odklon od podstatných vojenských záležitostí. Stalin nechtěl nic jiného než vyhrát válku, jakékoliv oběti byla jen „statistika“.

Historici však upozorňují, že Stalin přeci jenom nechal organizovat evakuace a posílat do města jídlo přes zamrzlé Ladožské jezero, velkou přírodní překážku pro německé pokusy o oblehnutí města. Obyvatele města by zřejmě čekal mnohem horší osud, kdyby padlo do rukou nacistů.

Udržení města bylo velkou morální vzpruhou pro sovětské vojáky. Ukázalo porazitelnost německé armády a zajistilo, že Rusové měli prostor pro zorganizování dostatečných sil na protiútok.

Po vyhnání nacistů Stalin nechal, aby město, o kterém se během obléhání nesmělo mluvit, stalo známým. Jeho vedení se dostalo do vrchních pozic ve straně. Město se stalo nezávislým na Moskvě. Pro paranoidního Stalina, dlouhodobě nedůvěřujícího městu, to byl impulz, že musí zasáhnout.

Během tzv. Leningradské aféry z roku v letech 1949-1951 byli zatčeno, odsouzeno do vyhnanství či opraveno na 2 000 lidí, z toho šedesát devět stranických funkcionářů. Neušetřeno nezůstalo ani pět čelních představitelů města, kteří řídili jeho obranu během druhé světové války. Lidé, kteří přežili hrozivého podmínky jednoho z nejstrašnějších obléhání v dějinách, tak nakonec skončili zastřeleni na příkaz šíleného diktátora.