Upálení na hranici: Krutý trest smrti, který využívalo i Gestapo

Trest smrti upálením byl udělován většinou v případě velmi vážných zločinů. Na hranici končili třeba lidé obvinění z kacířství, čarodějnictví, incestu, sodomie, žhářství nebo travičství.

Upálení na hranici coby trest smrti má dlouhou tradici. Již v nejstarších kulturách nacházeli lidé smrt v plamenech ohně. Třeba v Chammurapiho zákoníku bychom nalezli zmínku o trestu smrti upálením. Písemné zprávy o tomto trestu pocházejí také ze starověkého Řecka a Říma či ze starověké Indie. Známý krutý Drakón, který sepsal nejstarší zákoník v Athénách v 6. století před naším letopočtem, určil upálení na hranici za trest pro ty nejhorší zločince. O upálení se ostatně můžeme dočíst také v Bibli.

Trest smrti upálením má zřejmě náboženský původ. Oheň (podobně jako voda) má totiž očistnou funkci. Právě proto měli na hranici nejčastěji končit kacíři a čarodějnice, a to v některých částech Evropy až do 19. století. Tento postoj je možné pozorovat až do 18. století, kdy začalo být od upalování postupně ustupováno a nahrazovaly ho jiné formy trestu smrti. Poslední zákonně upálený zločinec v Evropě zemřel na hranici v roce 1834. Dochovalo se však poměrně značné množství zpráv o nezákonných trestech smrti upálením i z mnohem pozdější doby. V Polsku třeba za druhé světové války neváhalo k upálení přistoupit německé gestapo.

Je známo několik způsobů upálení. Jeden z nich vypadal zhruba takto – zločinec se připoutal k dřevěnému kůlu, až k jeho kolenům se vyskládala polena, která byla následně zapálena. Tento způsob se rozšířil třeba ve Španělsku, Německu nebo v našich zemích.

Hranice však mohla vypadat také jinak. Zejména ve Francii, v Anglii nebo v Itálii stavěli kati zvláštní dřevěnou ohradu, která měla být vysoká tak, jak byl vysoký odsouzený člověk. V této ohradě byl pak člověk připoután ke kůlu, prostor kolem něj byl vyskládaný slámou.

Někdy měla hranice podobu jakési dřevěné boudy, do které se zavřel odsouzený. Ten tak nebyl na očích publiku a navíc zemřel poměrně rychle, oproti třeba prvnímu uvedenému způsobu, kdy mohl člověk umírat třeba i šest hodin. Mnohdy byla do dřevěné boudy přidávána síra. To aby se odsouzený nadýchal jejích zplodin, a tedy rychleji zemřel. Bylo to vlastně svým způsobem milosrdné řešení. Upalování v dřevěné boudě se v minulosti provádělo třeba na území Ruska nebo Pruska.

Velmi krutý způsob upálení představovala tzv. kozácká svíčka. Člověk byl v tomto případě přivázaný ke kůlu, omotán slámou a pomazán smůlou či dehtem. Hranici pak kat zapálil. Tato forma upálení byla častou používána jako lynčování, třeba během povstání Bohdana Chmelnického, které probíhalo v 17. století na Ukrajině.

Protože upálení na hranici bylo velmi kruté, často odsouzencovi příbuzní nebo blízcí kata podplatili, aby člověk v plamenech dlouho netrpěl. Odsouzený pak mohl být před samotnou popravou zardoušen nebo dostal na krk sáček se střelným prachem.

Smrt v plamenech na hranici našli například poslední velmistr templářského řádu Jacques de Molay, Jana z Arku, astronom Giordano Bruno, reformátoři Jan Hus, Jeroným Pražský, nebo děkan Kryštof Alois Lautner během čarodějnických procesů na Šumpersku.