Dříve uctívaní, dnes v klecích. Vlci se dočkali v Evropě tragického osudu

Vlk v pravěku a starověku

Soužití vlka a člověka nebylo jednoduché od počátků dějin. Oba biologické druhy spolu totiž soupeřily o potravu. Z období paleolitu je doložen lov vlků člověkem, pravděpodobně za účelem získání kožešiny. Nálezy vlčích kosterních pozůstatků pocházejí například z Dolních Věstonic z období gravettienu. Podle stavu dochování kostí je možné uvažovat také o tom, že lidé v pravěku konzumovali vlčí maso.

Nálezy kostí však také svědčí o domestikaci vlka. Podle odborníků je pes zřejmě vůbec prvním domestikovaným zvířetem. Tento proces je doložen z období mezolitu, tedy střední doby kamenné. Pes a člověk k sobě však měli blízko již během paleolitu, ze kterého pochází nález pohřbeného člověka a psa ze severního Izraele. Pes byl v tomto případě pohřben člověku v náručí.

O vlkovi naši pravěcí předci zřejmě smýšleli s jakousi úctou a s respektem. Vlci byli obávané, ale zároveň obdivované šelmy, od kterých se člověk mohl naučit lovit. Vlka můžeme najít na skalních malbách, rytinách či plastikách z období aurignacienu, ovšem pouze v ojedinělých případech. Figurky vlků byly například nalezeny na lokalitách Dolní Věstonice nebo jeskyně Kůlna, a jsou datovány do gravettienu či pavlovienu.

V období neolitu se obecně mění vztah lidí a zvířat. Objevuje se velká vlna domestikace, člověk také přestal být jakousi součástí zvířecí říše a volně žijící živočichové se stali nepřáteli lidí. A tak i vlk začal být obávaným zvířetem.

Z antiky se dochovala celá řada písemných zpráv o vlkovi coby krutém a krvelačném nepříteli člověka. Není divu, vždyť vlk tehdy likvidoval hlavní zdroj obživy, tedy ovce a dobytek. Antičtí autoři také vlky popsali jako stvoření krutá, lstivá, zákeřná a neustále hladová, ale také jim přisoudili jakousi magickou moc. Z prvního století třeba pochází zajímavá zmínka o tomto zvířeti z pera Plinia:

„Když vlk spatří člověka dříve než člověk vlka, člověk na čas ztratí řeč. Není pravda, že se člověk může proměnit ve vlka a nazpátek, ač tomu Řekové věřili. Když se vlk při jídle podívá stranou, zapomene, že právě jedl, a jde si najít jiné jídlo. Na ocase má chomáček srsti, v němž je kouzlo přivolávající lásku: to však neúčinkuje, pokud chlupy nepocházejí z živého vlka. Proto si jej polapený vlk sám vytrhává, aby jej znehodnotil. Vlci rodí pouze dvanáct dní v roce. Je považováno za mimořádně dobré znamení, když nějaký vlk, který se objeví tulákovi po pravé straně a zastoupí mu cestu, zhltá značné množství hlíny.“

Staří Římané například věřili, že kdo vlka zahlédne před bitvou, ten v ní zvítězí. Známá je také pověst o vlčici, která odchovala Romula a Rema – tedy pověst o založení Říma. Kapitolská vlčice symbolizovala moc, objevovala se na mincích, uměleckých předmětech i hrobech. Motiv vlčice lze také zaznamenat v dalších pověstech – měla odchovat Zarathuštru nebo germánského hrdinu Siegfrieda.

Vlk v Bibli

Šíření křesťanské kultury mimo jiné úzce souviselo se změnou pohlížení člověka na vlka. Toto zvíře začalo být negativně vnímáno. Bible také člověka postavila nad zvířata. Nenašli bychom zde ani zmínku o vlkovi coby vznešeném a uctívaném zvířeti. Vlk je naopak v Bibli častou metaforou pro něco zlého, špatného či krutého. Stačí například zmínit pasáže:

„Já totiž vím, že po mém odchodu mezi vás vstoupí draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou.“

„Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání.“

Vlk ve středověku a v novověku

Domov středověkého člověka byl prakticky ohraničen lesem – místem pro pastvu dobytka, zdroj dřeva a potravy, ale také nebezpečný prostor. Historik Jacques Le Goff les označil za „znepokojivý horizont středověkého světa.“. A právě v lese žil obávaný vlk, symbol noci, zla a  ďábla. Vytí vlka vyvolávalo strach – o stádo dobytka, o život člověka i z příchodu samotného ďábla. V jednom anglickém bestiáři z poloviny 13. století je zvíře popsáno takto:

„Vlk je dravá šelma bažící po krvi. Vlk je ďábel, který závidí lidem a neustále slídí okolo ovčinců věřících křesťanů, aby usmrcoval a kazil jejich duše.“

Vlk byl spojován s ďáblem a s čarodějnictvím. Autoři slavného Kladiva na čarodějnice (Malleus Maleficarum – vyšlo v roce 1484), Jacob Sprenger a Heinrich Kramer, tvrdili, že čarodějnice na vlcích jezdí, toto zvíře je doprovází na každém kroku nebo se v něj dokonce mohou proměnit. Proměna člověka ve vlka, tedy vlkodlaka, byla tématem již antických autorů. Staří Slované byli o existenci vlkodlaků pevně přesvědčeni. Etnografové zaznamenali celou řadu dokladů víry lidí ve vlkodlaky. Poměrně dlouhou dobu se věřilo (v některých krajích až do 20. století), že vlkodlakem se stane dítě, které přišlo nohama na svět nebo se zuby.

Negativní pohled i strach dokonce vedly k velkým honům na vlky, kterým hrozilo vyhynutí (a v některých případech k tomu skutečně i došlo). Poprvé v dějinách byli vlci pronásledováni a zabíjeni v době vlády Karla Velikého. Poté probíhal hon na vlky až do 20. století. Na území Anglie byli vlci vyhubeni již v 16. století, v Irsku v roce 1786. Do začátku 70. let minulého století žilo v celé Evropě už jenom několik málo jedinců. Od let osmdesátých se však naštěstí začalo pomalu přistupovat k návratu vlků do volné přírody.