Pás cudnosti: Jaká je historie intimního mučícího nástroje?

Vezmeme to raději všechno pěkně popořádku. Od mýtu ke skutečnosti. Ještě stále totiž převládá názor, že pásy cudnosti byly vynalezeny křižáky, kteří si tak pojišťovali čest svých žen, když odjížděli na výpravu do Svaté Země. Problém je, že o tom v historických pramenech nenajdeme jediný doklad. Je sice možné narazit na slovní spojení „pás cudnosti“ v některých kázáních doby křížových výprav, ale z kontextu je zcela evidentní, že je to myšleno metaforicky, jako odpírání sexuálních radovánek a nikoli jako použití nějakého reálného přístroje. O nějakém archeologickém nálezu, který by se dal označit za pás cudnosti, nemůže být ve středověku vůbec řeči.

První zmínka, která prezentuje pás cudnosti jako skutečný přístroj a která je doprovázena i jeho nákresem, se nachází ve spise Konráda Kyesera Bellifortis. Jenomže nad tímto dokladem se vznáší dvě velké pochybnosti – tou první je, že nákres se vůbec nepodobá žádnému z několika nalezených pásů cudnosti z pozdější doby. A za druhé, Bellifortis je dílo o vojenské technice a zmínka o sexuálním přístroji, zde působí jako pěst na oko. Podle všeho jde spíše o posměšné rýpnutí do nepopulárních Italů, kteří měli už ve středověku pověst národa s velmi volnými mravy.

Další zmínku bychom našli u starožitníka z 19. století. Ten tvrdil, že v Linci našel pohřbenou kostru mladé ženy z 16. století, která měla k pasu přimontovaný pás cudnosti.  Ponechme stranou otázku,  čemu se snažili pásem zabránit u zesnulé dívky, byť už i to vrhá na celou zprávu dost pochybné světlo. Poněkud horší je, že se údajný pás cudnosti ztratil, tak jako většina Pachingerovy kolekce starožitných kuriozit a že o zmiňované dívce nehovoří archivy města.

Podobný osud měla i řada exponátů z muzejí, a to i těch nejprestižnějších, které řadu vystavených pásů cudnosti slavných osobností (mezi nimi například i francouzské královny Kateřina Medicejská nebo Anna Rakouská) vrátily zpět do depozitářů. Chtěli se vyhnout skandálu, který by doprovázel vystavování neautentických artefaktů.

Máme tedy pásy cudnosti odkázat definitivně do říše fantazie? To také ne. Existuje několik hodnověrných dokladů, které jejich existenci potvrzují, přinejmenším pro období renesance, což je o několik století později než se obvykle soudí. I tak byly velice vzácné, rozhodně nešlo o běžně užívanou pojistku věrnosti.

Posledním mýtem, který bude třeba poopravit je otázka jejich účelu. Většina pásů cudnosti se totiž dochovala z 19. a 20. století. Častěji než jako pojistka před nevěrou byly užívány jako ochrana před masturbací, která byla považována za zdraví škodlivou. Svědčí o tom i řada patentovaný protimasturbačních pásů v USA, přičemž ten poslední z nich byl patentován ještě ve 30. letech 20. století. V dobách průmyslové revoluce se také podobné pásy pravděpodobně užívaly jako ochrana před znásilněním, protože práce v prvních továrnách byla často doprovázena sexuálním násilím na dělnicích.

A pokud si myslíte, že pásům cudnosti už odzvonilo, tak jste na omylu. Jde totiž o celkem běžně používanou pomůcku v BDSM subkultuře. I v tomto případě, ale bude třeba poopravit nejeden stereotyp, protože tyto sexuální pomůcky nevyužívají jen ženy, ale i muži. A to dokonce ještě častěji. Na málokterý vynález proto pasuje pořekadlo „historie plná omylů“ lépe, než pás cudnosti.