Nejběžnější jídlo v dějinách? Kaše původně vypadala úplně jinak, dnes byste ji nejedli

Slané kaše

Obilné kaše znali lidé již v pravěku. Tento pokrm je velmi snadný na přípravu – stačí obilí nadrtit, přes noc namočit do vody nebo mléka a druhý den už jenom dochutit, třeba medem nebo solí. Takováto kaše se nemusela vařit, ohřát se mohla například přidáním horkých kamenů na nějakou chvíli do pokrmu. Obliba kaší ještě vzrostla s výrobou keramických nádob určených k vaření, tedy v období neolitu. Tehdy se konzumovala především kaše neslazená, velmi mastná a někdy s přidanou solí. Kaše se připravovala také s masem, máme i doklady přípravy kaše z morku a obilné mouky. K dochucení takových slaných pokrmů se používaly bylinky nebo houby a zelenina.

Slané obilné kaše byly obvyklou záležitostí také ve starověkém Řecku a Římě. Údajně představovaly nejčastější pokrm vojáků v římských táborech až do 1. století našeho století.

V období středověku jedli obilnou kaši obyčejní lidé, mniši v klášterech, ale i panovníci. Z pozdější doby, z 15. a 16. století, se nám dochovaly kuchařské knihy s celou řadou receptů na slané i sladké kaše. Některé z těchto pokrmů rozhodně nebyly prosté a levné. Z ingrediencí jsou zde zmíněny například maso všeho druhu, smetana, mléko, vejce, sýr, ryby, vepřové žaludky, uzený jazyk nebo mák a med. Jistou zvláštností je fakt, že slané kaše se poměrně často dochucovaly medem. Tento zvyk je doložen také ze starého Říma. V mladších kuchařských knihách se můžeme dočíst o kaších s brynzou, se zelím, s bůčkem nebo se slaninou.

O oblibě obilných kaší v raném novověku svědčí značné množství přísloví, která vznikla právě v tomto období. Z druhé poloviny 17. století pochází třeba přísloví: „Mnoho kuchařů přesolí kaši.“ Pokud se domníváte, že nejběžnějším jídlem v minulosti byl chléb, mýlíte se. Ještě z 19. století se dochovaly doklady o tom, že jím byla právě kaše. Ta se konzumovala v této době samostatně i jako příloha.

Slané kaše se jedly teplé i studené. Proto se také připravovaly i do zásoby, třeba na několik dnů. Kaše pak mohla posloužit také jako pokrm na cestu. Jistou cestovní alternativu představoval pytlík namletého obilí, který se jenom smíchal s tukem nebo s mlékem.

Sladké kaše

Méně obvyklé byly v minulosti kaše sladké, které byly dokonce považované ve středověku za slavnostní pokrm. Základ sladké kaše tvořilo pochopitelně obilí, dále mléko nebo smetana, a vejce. Jako sladidlo posloužil med, ovoce nebo povidla. Kaše coby slavnostní jídlo musela nejen dobře chutnat, ale také dobře vypadat. Barvu i chuť kaši dodával třeba mák, povidla, jahody a višně nebo petrželka. Zejména v 15. a 16. století byla oblíbená kaše čtyřbarevná, na kterou se nám dochoval tento recept: „Utři mandle a rozpusť je jako kaši a dej do tří hrnců. V jednom nech bílou, druhou část obarvi šafránem na žluto, třetí učiň brunátnou pomocí sandalu. Potom rozinky nebo povidla s mandlemi rozpusť jako kaše, aby byla černá, a dej do čtvrtého hrnku. Všechny ty kaše oslaď cukrem, vař to, až budou dobře husté. Přes mísu udělej šindelem kříž, který by všude doléhal, vlej všechny ty čtyři kaše do toho kříže, každou zvlášť, potom vytáhni kříž.“

Do sladkých kaší se přidávalo víno, šafrán, nejrůznější ovoce (nejčastěji jahody, jablka, hrušky a višně), mák, zázvor, ořechy, skořice. Oblíbenou ingrediencí byly v 15. století květiny – okvětní lístky růže nebo květy bezu.