Barbarská nebo pokroková? Takhle vypadala medicína v pravěku a starověku

Již v dobách starověku bylo léčitelství na poměrně vysoké úrovni. Můžeme se o tom ostatně dočíst v proslulém Chammurapiho zákoníku z 18. století před naším letopočtem, kde se mimo jiné píše: „Jestliže lékař provedl na plnoprávném občanovi těžkou operaci bronzovým nožem a plnoprávného občana vyhojil, vezme 10 šekelů stříbra. (…) Jestliže lékař provedl na plnoprávném občanovi těžkou operaci bronzovým nožem a zavinil jeho smrt, utnou mu ruku. Jestliže lékař provedl na otroku těžkou operaci bronzovým nožem a zavinil jeho smrt, nahradí otroka za otroka. (…) Připraví-li lékař pacienta o oko, přijde o oko sám.“

Vůbec nejstarší doklady o léčitelství a medicíně pocházejí ze starověkého Egypta. Dochovala se celá řada papyrů s popisem lékařských postupů, chirurgických i gynekologických zákroků, s diagnózami chorob, s recepty tehdy používaných léků. Například tzv. Ebersův nebo Smithův papyrus bychom mohli označit za jakési příručky chirurgů.

Ve starém Egyptě byla tedy na poměrně vysoké úrovni chirurgie, oční lékařství nebo stomatologie. Tehdejší lékaři si také dokázali poradit s nejrůznějšími zraněními či hadím uštknutím. Staří Egypťané byli výbornými znalci lidské anatomie, a to i kvůli umění mumifikace, kdy došlo k poznání stavby lidského těla i vnitřních orgánů. Ze starých egyptských léčebných postupů je možné zmínit třeba přikládání plísní na rány, používání lněných obvazů, šití velkých ran, amputace končetin, trepanace lebky, spravování zubních kazů či používání „léků“ vyrobených z medu, cibule, ricinového oleje nebo opia. Doloženy jsou ovšem také poněkud kuriózní způsoby léčení, kdy se používal lidský i zvířecí trus, netopýří krev nebo červi.

Ve starověkém Řecku se při zdravotních potížích zprvu spoléhalo na pomoc bohů. Symbolem lékařství se stal bůh Asklépios, jehož symbolem je hůl obtočená hadem. Kult tohoto boha se rozšířil zejména v 5. století před naším letopočtem. Při chrámech, které mu byly zasvěceny, se budovaly tzv. asklépeia, tedy jakési nemocnice, z nichž pochází doklady tehdejších lékařských postupů. Jednalo se třeba o zvláštní koupele, cvičení, užívání „léků“, úpravu jídelníčku, ale i jízdu na koni nebo lov. Zvláštní důraz zde byl pak kladen na spánek.

Otcem řeckého lékařství se stal Hippokrates, který náležel k lékařskému sboru Asklépiovců. Hippokrates jako první pojmenoval základní choroby, vytvořil jakousi klasifikaci nemocí, stal se zakladatelem lékařské školy. Známá Hippokratova přísaha má svůj původ již ve starověku, v zásadách sboru Asklépiovců. Hippokrates je autorem více než padesáti lékařských spisů, které ovlivnily pozdější lékařství v celé Evropě.

Významnou postavou staré římské medicíny byl Galenos, který byl osobním lékařem císaře Marca Aurealia, ošetřoval gladiátory a prováděl první pitvy. Ve starověkém Římě však byla profese lékaře na poměrně nízké úrovni – zpravidla byli otroky římských patricijů.

Pravěké léčitelství na území střední Evropy mělo zpravidla magický či náboženský ráz. Archeologické výzkumy přinesly mimo jiné doklady o zdravotních problémech, kterými trpěli pravěcí lidé – například záněty kostí, osteoporózou, artritidou nebo zubními kazy. Poměrně častá byla zranění končetin i hlavy, kterým lidé mnohdy podlehli. Známe také případy úmrtí žen při porodu – dokladem nám jsou v tomto případě pohřby těchto žen spolu s novorozenci. Některé pravěké ženy zemřely také při chirurgickém zákroku připomínajícím císařský řez.

Při léčení nemocí se v pravěku spoléhalo především na sílu bylin, ze kterých se připravovaly i speciální masti. Již v pravěku a starověku se ke zmírnění bolestí využívala kyselina salicylová, obsažená ve vrbové kůře. Tu dnes najdeme třeba v aspirinu. I ve středověku se vrbová kůra používala při bolestech a horečce.