Pravda o Černobylu. Pamětníci promluvili

„Každá umělecká práce vytváří svou vlastní realitu. Podle toho, co jsem doposud viděl, tak tohle je ale zatím nejblíže tomu, co se tam tehdy událo, ale je to stále hodně daleko od skutečnosti,” říká Serhij Myrnyj, který pracoval na černobylském kontrolním pracovišti a patřil mezi první likvidátory. „Můžu vám říct jako svědek všech těch událostí v Černobylu, že realita byla mnohem zajímavější, emotivnější a fantastičtější, než jak by mohla být někdy zobrazena,” cituje jej televize Seznam.cz.

Likvidátorům byl dán osobní dozimetr k měření radiace. Hodnotu se mohl likvidátor dozvědět jen poté, co zařízení bylo vloženo do speciální čtečky. Mnozí likvidátoři vůbec nevěděli, jakému druhu záření byli vystavěni.

Běloruský profesor Heorhij Lepin, který dobrovolně sloužil v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986 až 1992 si vzpomíná na to, jak seděl za majorem, který kontroloval tato zařízení. Poté, co do čtečky vložil dozimetr, hodnoty šly mimo stupnici. „Major do žurnálu napsal 24,5; protože 25 byl limit,“ sdělil expert polské stanici působící v Bělorusku, Belsat.

Jeden z pilotů vrtulníků, který na reaktor hodil písek a olovo a který trpěl akutní nemocí z ozáření, byl pozván na léčbu do USA. Tam určili skutečnou dávku ozáření pomocí analýzy zubní skloviny. Američané zjistili, že to je 500 rentgenů. Sověti mu přitom napsali jen 20.

Jak seriál zdůrazňuje, vláda o černobylské tragédii mlčela. Lidé tak vůbec nevěděli, že se něco stalo. I lidé evakuovaného blízkého města Pripjať si mysleli, že jedou pryč jen na tři dny. Mnozí z nich – asi 90 lidí ze 100 - nedbali doporučení pít jód, protože si mysleli, že to je něco, co není povinné, uvádí likvidátor Siarhej Šalkevič.

Podle něj Černobyl vyděsil lidi z SSSR, když se dozvěděli, že někteří opouští stranu, aby tam nemuseli jít a když začalo vedení na místo posílat vojáky z rezerv. Tyto vojáci byli nazýváni „partyzáni“. Dle Šalkeviče 80 až 90% vojáků z Černobylu bylo z těchto rezerv. Většinou se jednalo o osoby ze střední Asie, kteří o jaderných elektrárnách nic nevěděli a kteří se proto nebáli toho, co se jim stane, poukazuje Lepin.

Podle profesora do Černobylu šli buď dobrovolníci nebo ti, co byli přinuceni. Lepin poukazuje na to, že scéna ze seriálu, ve které ministr uhelného průmyslu přesvědčuje horníky, aby šli do Černobylu, a oni souhlasí, není pravdivá.

Šalkevič si vzpomíná na svou jednotku vojáků, kteří bydleli v oblasti blízko jaderné katastrofy. Jídlo jim bylo přinášeno, ale dříví nebylo. Celé vesnice byly spáleny, aby se zabránilo šíření radiace s větrem. Vojáci dříví pálily pomocí minireaktoru. Podle Šalkeviče „tihle chlapi nahromadili více záření než likvidátoři. Takovou scénu bych dal do toho filmu.“

Aby se nešířila radiace, byli zabíjeni psy a kočky speciálními jednotkami. Jeden kapitán však měl kočku, zřejmě proto, aby mu dělala společnost. Generál mu nařídil se jí zbavit. Vojákům bylo kapitána líto, tak vzali kus masa, starou čapku z králíka a rozemleli je sekáčkem v kbelíku. Když to ukázali generálovi, ten zhnuseně vykřikl“ „Požádal jsem vás, abyste ji zabili a co vy, sadisté, jste udělali?“, vzpomíná si Šalkevič.

Podle likvidátorů seriál se dopustil sice některých nepřesností a přílišných dramatizacích jako ve scéně hustého kouře vycházejícího z elektrárny, i když ve skutečnosti byl docela slabý. Celkově se jim však podařilo zachytit ducha události, tvrdí likvidátoři. Doporučují, aby seriál byl vysílán na školách.

Zároveň dodávají, že to se např. v Bělorusku zřejmě nestane, protože vláda má zájem na otevření vlastní jaderné elektrárny. Seriál dle likvidátorů naopak může jen posílit přesvědčení, které už vládne v USA, že jaderné elektrárny jsou nebezpečné.

Podle Černobylské unie, hlavní organizace likvidátorů, 10% z původních 600 000 likvidátorů zemřelo na následky jejich práce a 165 000 bylo postiženo.