Jedna z nejkrutějších praktik historie: Trest, který byl určen pouze ženám

Staří Inkové nechávali pohřbít zaživa panny, které byly zasvěcené Slunci a porušily slib čistoty. Za nedodržení tohoto slibu byly v Římě stejným způsobem trestány vestálky, tedy dívky zasvěcené bohyni Vestě. Historik Suetonius zaznamenal, že zahrabáno bylo mnoho vestálek a dokonce takto byla potrestána i jejich představená Cornelie. Také matka slavných bratrů Romula a Rema byla zaživa pohřbena.

Trest smrti zahrabáním bychom také našli v proslulém Chammurapiho zákoníku, ve kterém platilo známé pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Zmíněný trest smrti měl postihnout architekta (případně jeho syna), pokud by se jím navržená a postavená budova zřítila a někdo by v jejích troskách našel smrt.

Staří Peršané udělali ze skutečně krutého trestu smrti trest ještě krutější. Odsouzený nebyl zahrabáván do hlíny, ale do popela, což způsobilo mnohem horší dušení člověka. Germáni a Galové k pohřbení zaživa odsuzovali kromě žen také zrádce a zbabělce. Postupem času si tento způsob trestu smrti osvojili také Frankové. Merovejský panovník Chlodomir nechal zaživa pohřbít svého nepřítele a krále Bergundů, Sigismunda, kterého vhodil do studny, později zde nebohého krále zasypali hlínou. Zákoník Karla V., který platil od roku 1530 (jedná se o vůbec první pokus o kodifikaci trestního práva v německých zemích) tento trest smrti ukládal vrahům dětí.

Ve středověku bylo pohřbení zaživa vyhrazeno především pro ženy. Například ve Francii nebyly v tomto období ženy zpravidla odsuzovány k trestu smrti pověšením. Bylo totiž nepřípustné vidět umírající ženu na provaze. Až do roku 1449 tak byly francouzské ženy, které spáchaly nějaký zločin, pohřbívány zaživa. Ve zmíněném roce byla první francouzská žena odsouzena k pověšení. V případě věšení žen se však muselo dodržovat jedno pravidlo, a to přivázání sukně k nohám.

V Dánsku a ve Švédsku bylo pohřbívání zaživa častým trestem smrti až do 16. století, a to také především pro ženy. Pro muže byl (nejen) v těchto zemích vyhrazeným trestem smrti lámání kolem. Z dochovaných záznamů o trestních procesech víme, že ženy byly zahrabávány především za zabití dítěte nebo za obcování se zvířaty.

V některých zemích se tento krutý trest smrti uplatňoval po velmi dlouhou dobu. Třeba v Indonésii, v Gabunu nebo na Šalamounových ostrovech se celkem běžně pohřbívalo zaživa v 19. století, v některých případech ještě na počátku 20. století. V některých částech zmíněných zemí také až do této doby platila jistá náboženská pravidla, kdy byly vdovy pohřbívány zaživa spolu se svými zesnulými muži. Někdy mohla být vdova namísto zahrabání upálena se svým manželem na pohřební hranici.

V Evropě se pohřbívání zaživa objevovalo ještě během druhé světové války, kdy nacisti třeba některé partyzány odsoudili k tomuto krutému trestu smrti. V sedmdesátých letech minulého století si tento způsob popravy osvojili Rudí Khmerové v Kambodži. Ti byli proslulí používáním starých technik mučení a poprav, a to i z toho důvodu, že velmi šetřili náboji. Jejich oběti si museli svůj hrob nejprve sami vykopat.