Jedna z největších záhad české historie: Kdo skutečně zavraždil Václava III.?

Ve 13. století se v českých zemích způsob vlády změnil, stejně jako rodinné poměry. De facto od 9. do 12. století mezi sebou neustále jednotliví členové rozvětveného rodu bojovali o knížecí stolec. Jedna rodová páka tak střídala druhou a to často za pomocí boje, lsti či vraždy. Po dlouhá léta zde platil tzv. senoriát, tedy právo vlády nejstaršího člena rodu. Kvůli neustálému boji o moc vznikly na Moravě tzv. úděly pro ostatní členy rodu, kteří zde zakládají vlastní rodové linie.

Přítrž tomu učinil až král Přemysl Otakar I. který též zajistil dědičnou královskou korunu. Zavedl tzv. primogenituru, tedy právo vlády nejstaršího syna. Hlavní moc tak soustředil pouze do jedné rodové linie. Vedlejší linie Přemyslovců zvaní Děpolticové, ztrácí na významu a po smrti Děpolta III. de facto mizí z politické scény. Z kdysi rozvětveného rodu tak zbývá pouze linie po králi Přemyslovi Otakarovi I.

Po něm následuje syn Václav I. a po něm Přemysl Otakar II. Přemysl měl dva syny. Prvního, jménem Mikuláš, měl ovšem s milenkou Anežkou z Kuenringu. Ten byl sice papežem uznán jako jeho syn, ovšem netýkaly se ho dědická práva na český trůn. Ty získal jediný syn z legitimního manželství, kterým byl Václav II.

Poslední Přemyslovci tak nebezpečně balancovali, jelikož pokračování rodu zajišťoval pouze jediný syn. Nejinak tomu bylo v případě Václava II., jehož jediný syn nastoupil na trůn jako Václav III. v roce 1305. Neexistovala zde už žádná jiná rodová linie, která by se mohla legitimně ujmout vlády a smrt panovníka bez potomků tak znamenala konec rodu.

Václav III. zdědil po svém otci rozsáhlé území, na hlavě nosil korunu nejen českou, ale též a uherskou a následně polskou. Zdědil ale též křehké politické smlouvy, které byly pro mladého krále mnohdy nad jeho síly. Doboví kronikáři ho označovali za nemravného a hýřivého vládce, ale bližší studium dobových listin ukazuje, že byl schopným vládcem, který navazoval na dílo svého otce. Nedostal však příliš prostoru a příležitostí.

Brzy musel rezignovat na Uhry, namísto nich však získal polskou korunu. Situace v Polsku se ovšem nevyvíjela dobře. Krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek řídil odboj v Malopolsku. Na Velkopolsko útočil hlohovský kníže Jindřich III. Zemi též ohrožovaly vpády Litevců. Přívrženců Václava III. postupně ubývalo a mladičký král musel zakročit.

Na jaře roku 1306 vyhlásil v Čechách i na Moravě zemskou hotovost. V červenci se při shromažďování vojska odebral do Olomouce, odkud měl následně vyrazit na tažení do Polska. V Olomouci byl však ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn. Bylo mu teprve 16 let a českému trůnu nestihl dát nástupce. Osud rodu Přemyslovců byl zpečetěn.

Kdo byl vrahem posledního přemyslovského krále, se dodnes neví. Už ve své době se vedly nejrůznější teorie. K vraždě došlo pravděpodobně v budově olomouckého kapitulního děkanství. Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice uvádí, že byl král zasažen „třemi smrtelnými ranami. Před palácem byl spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, drže v ruce zkrvavený nůž. Ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova.“

Je otázkou, zda byl skutečně vrahem tento rytíř. Pokud ano, byl nejspíše jen najat. Historici se dodnes neshodli, kdo byl objednavatelem vraždy. Někteří mluví o objednávce odbojné šlechty, ovšem tento akt by se v širším kruhu jen těžko utajil, navíc nebyl čas jej zorganizovat. Často se mluvilo o Albrechtovi Habsburském, který by tak získal nárok na český trůn. Ten měl ovšem v té době jiné starosti a pokud by s vraždou Václava III. počítal, jistě by byl hned připravený na intervenci do Čech, která však nastala až po více jak měsíci. Vladislav I. Lokýtek, proti kterému Václav táhl, by zase musel mít mezi českými šlechtici spojence, aby něco takového mohl zorganizovat a dostat vraha do blízkosti krále. Vražda krále tak mohla být záležitostí jednotlivce z řad šlechty, který si tak chtěl vyřídit účty, ať už šlo o osobní mstu, či se jednalo o bývalé přívržence Záviše z Falkenštejna.

Pravdu se dnes jen těžko dozvíme. Možná ji znal onen rytíř Konrád, který mohl být pouze svědkem vraždy. Ovšem dříve, než stačil říci jméno skutečného pachatale, byl zabit.