Alchymisté ve službách šlechty. Rudolf II. nebyl jediný, koho tajemná věda učarovala

Počátky zájmu o alchymii v našich zemích jsou spojené s obdobím vlády Karla IV., kdy se studovala nejenom díla předních zahraničních alchymistů, ale také byly položeny základy české alchymistické terminologie. Během svých studií v Itálii pronikl do tajů alchymie i pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

V šlechtickém prostředí se alchymie rozšířila během 15. století. Tehdy o tento obor projevila zájem dokonce jedna žena z kruhů těch nejvyšších, a to manželka císaře Zikmunda Lucemburského, Barbara Celská. Po roce 1437, kdy ovdověla, se přesunula na své sídlo do Mělníka a zde údajně nechala zřídit alchymistickou laboratoř. Působil tu i český alchymista Jan z Lázu, který měl později s Barbarou Celskou vážné spory a dokonce ji osočil z podvodu. Jméno tohoto učence je nicméně v dějinách alchymie významné, jedná se o autora nejstaršího česky psaného rukopisu s alchymistickou tématikou. Dílo nese název Cesta spravedlivá v alchymii a bylo vydáno roku 1457.

Nutno podotknout, že Barbara Celská nebyla jedinou ženou, která se alchymii věnovala. Zejména ženy se zabývaly výrobou tzv. aqua vitae, tedy živé vody. Na její přípravu se totiž primárně specializovaly kláštery a ženské řeholní řády. A protože mezi představenými klášterů byly mnohdy členky významných šlechtických rodů, rozšířil se postup na výrobu zázračné vody i mezi příbuzné ženy mimo klášterní prostředí. A co to vlastně byla živá voda? Jednalo se většinou o destiláty, často bylinné.

Vrcholu dosáhl zájem o tuto tajemnou vědu v 16. století a v rudolfinské době. Nevěnoval se jí zdaleka jenom samotný císař Rudolf II., ale také mnoho šlechticů. Mezi nejvýznamnější mecenáše alchymie bezpochyby patřil Vilém z Rožmberka. Jeho vysoké společenské postavení i finanční možnosti mu umožnily na svém sídle hostit více než padesát alchymistů. Po císaři Rudolfu II., na jehož dvoře se vystřídalo učenců hned dvě stě, byl tak jejich druhým nejvýznamnějším hostitelem v našich zemích. Hlavním důvodem Vilémova zájmu o vědu byla jeho neschopnost zplodit potomka. Právě na to mu alchymista Jan de Sole v dopise slíbil lék, „který ze všech starých, vyhublých a slabých těl dělá silná těla, jako kdyby bylo člověku dvacet šest či třicet let.“

Ve Vilémově krumlovské alchymistické laboratoři pracoval dlouhých dvacet sedm let alchymista Antonius Michael, který po jistou dobu stál dokonce v čele laboratoře a měl na starost i přilehlou botanickou zahradu. Protože šlechtic pomalu pociťoval úbytek sil ve stáří, pověřil tohoto alchymistu zejména výrobou léku zabraňujícímu stárnutí. Ke své smůle Antonius Michael přišel s tímto preparátem až v roce 1592, kdy Vilém z Rožmberka zemřel. V srpnu téhož roku nechal Antonia zatknout Petr Vok z Rožmberka coby podvodníka, který jeho staršího bratra nepoctivě připravil o peníze. Dne 15. května 1593 alchymista během věznění na krumlovském zámku zemřel. Zda byl Antonius Michael skutečně podvodník, to dnes již jen těžko zjistíme. Pravdou však je, že dle dochovaných záznamů mu Vilém z Rožmberka zaplatil za službu minimálně 78 tisíc kop míšeňských, daroval mu jednu menší ves a dům v Českém Krumlově.

Z okruhu Viléma z Rožmberka se alchymii intenzivně věnoval Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Ten je známý především jako zakladatel rybníků v jižních Čechách. Tímto podnikáním si vydělal nemalé peníze, za které si nechal vybudovat honosné sídlo, kde měla i své místo alchymistická laboratoř. Zde hostil i věhlasného alchymistu Johna Dee. Pro své rychle nabyté bohatství a společnost alchymistů je někdy v dochovaných dobových pramenech Krčín líčen jako čaroděj.

Významným mecenášem alchymistů byl Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Do své alchymistické laboratoře investoval značný finanční obnos, za výrobu tzv. kamene mudrců prý utratil mnohem více peněz než samotný císař Rudolf II. Provozováním laboratoře se ale značně zadlužil a musel postupně rozprodávat své panství.

Alchymii podporoval i Ladislav Velen ze Žerotína na svém panství v Moravské Třebové. Z významných učenců v jeho službách lze jmenovat italského lékaře Marka Eugenia Bonacinu, který působil i jako Žerotínův osobní doktor. Za své služby byl obdarován zámeckým mlýnem a domem na předměstí Moravské Třebové, kde měl údajně i svou alchymistickou laboratoř. Bonacina se zabýval výrobou „pitného zlata“, tedy jakéhosi univerzálního léku, který měl vyléčit jakoukoli nemoc a zabraňovat stárnutí. Jak to asi v Bonacinově laboratoři vypadalo, to přibližuje nová expozice moravskotřebovského zámku.