Barbora Celská. Schopná panovnice, vášnivá nevěrnice i alchymistka

Barbora Celská pocházela z území dnešního Chorvatska. Její otec Heřman II. Celský se velmi sblížil s uherským králem a budoucím císařem Svaté říše římské Zikmundem Lucemburským po roce 1396, kdy ho zachránil před smrtí. Panovník mu poté natolik důvěřoval, že ho stanovil svým rádcem a důvěrníkem. Heřman také aktivně bojoval proti vzpourám proti Zikmundovi, za což od něj získal rozsáhlá území a hraběcí titul. Heřman II. Celský se bezpochyby řadil mezi nejmocnější šlechtice své doby.

Když roku 1401 Zikmunda Lucemburského zajali uherští vzbouřenci, rozhodl se mu Heřman i tentokrát pomoci. Králi byl totiž mimo jiného vyčítán nemravný způsob života a fakt, že se po úmrtí své manželky v roce 1395 ještě znovu neoženil. Tento problém vyřešil právě hrabě Heřman II. Celský, který panovníkovi nabídl ruku své dcery Barbory.

Svatba se konala někdy v listopadu roku 1405. Mezi manželi byl velký věkový rozdíl – Barbora se vdávala v pouhých patnácti letech, Zikmund se tehdy ženil ve čtyřiceti. I přes tento nesoulad prý patřili k nejkrásnějším párům v Evropě. Barbora byla podle záznamů kronikářů velmi krásná, štíhlá a se sněhově bílou pletí.

Za čtyři roky po svatbě se manželům narodilo jediné dítě, dcera Alžběta. Ta byla svým otcem již ve svých dvou letech zasnoubena za Albrechta Habsburského, kterému tehdy bylo šestnáct let a měl po Zikmundově smrti převzít vládu. Když bylo Alžbětě třináct let, Albrechta si skutečně vzala a stala se později královnou. V manželství byly počaty čtyři děti, přičemž poslední potomek přišel na svět až po úmrtí svého otce – Ladislav Pohrobek.

Po boku svého manžela se Barbora Celská již brzy projevila jako schopná panovnice, když ho dokonale zastupovala po dobu jeho nepřítomnosti v zemi nebo se podílela na uzavření mírových dohod s polským králem. Účastnila se také Kostnického koncilu.

Zdánlivě krásné manželství však nebylo bezproblémové. V únoru 1419 došlo mezi manželi k roztržce, která vyústila ve vyhnání Barbory i s malou dcerou z uherského královského dvora. O příčině manželské krize podali informace kronikáři, kteří psali o Barbořině nevěře či neschopnosti vládnout. Dle dobových zpráv pak královna zažívala velmi bídné měsíce, kdy trpěla nedostatkem jídla i šatů. Proto o Vánocích téhož roku prosila na kolenou svého manžela o odpuštění. Vztah manželského páru se na nějaký čas urovnal.

Problémy však přetrvávaly a krátce před Zikmundovou smrtí byla Barbora zatčena a uvězněna. Také se musela pod nátlakem vzdát veškerého majetku. Dodnes není jasné, zda královnu nechal zatknout její manžel Zikmund Lucemburský, nebo zeť Albrecht Habsburský.

Později se pokazily vztahy i mezi matkou a dcerou. Barbora Celská měla po smrti manžela právo na trůn, a tedy vládu. Stejný nárok ovšem prosazovala i její dcera Alžběta. Italský kronikář Eneáš Silvius Piccolomini napjatou situaci komentoval takto:

„Žena, již stařena, pojala úmysl znovu se vzdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství.“

Nárok na trůn nakonec uhájila Alžběta a Barbora se uchýlila do Mělníka, který tehdy byl věnným městem královen. Do veřejného života již výrazně nezasahovala, zato se aktivně věnovala astrologii a alchymii. Prý se sama pokoušela vyrobit zlato a stříbro. Během jednoho z pokusů se skutečně původní surovina, měď, zbarvila stříbrně, ovšem pouze na svém povrchu. Podobná situace nastala i v případě snahy o výrobu zlata. Český alchymista Jan z Lazu označil v této souvislosti Barboru za podvodnici, protože prý vyrobené domnělé stříbro a zlato vydávala za skutečné a neváhala je výhodně zpeněžit.

V Mělníku zůstala Babora Celská až do své smrti roku 1451, kdy město zasáhla morová epidemie, jíž podlehla.