Co se v minulosti pilo místo kávy?

Podle dochovaných dobových písemných pramenů byla káva na konci 17. století považována za lék. Z jedné lékařské příručky pochází rada: „Pakli se spaní o člověka mocně pokouší, dobře bude nějaký koflíček coffe po obědě užívati.“ Káva se také doporučovala při potížích s trávením nebo bolestech žlučníku. Zpočátku proto kávu nemohl ani prodávat každý obchodník. „Který kupec v Praze chtěl kafe dostati, musil míti od doktora nebo felčara vyznamenání (soupis) těch lidí, kteří ve městě pro zkrácení svého zdraví bez kafe býti nemohou, a tak teprve je dostal na prodej.“

Pití kávy bylo spojené se šlechtickým a vyšším měšťanským prostředím, a to z jednoho prostého důvodu – protože byla drahá. Kdo si kávu nemohl dovolit, připravoval si místo ní nejrůznější náhražky. Chutí a kvalitou se pravé kávě však nemohly vyrovnat. Z roku 1833 pochází z pera Františka Šíra tato slova: „Shodo sladká, vrať se k nám! Smiř kuchyni zas a krám, by Evropa nebyla víc mořena z cvekly břečkou, žaludovinou, mrkvovicí, šípkovinou, nebo bryndou z cikorie, až by člověk surrogaty pije, zkaziv sobě žaludek a hlavu, zapomněl na spravedlivou kávu.“ Díky Františku Šírovi také tedy víme, z čeho se nápoje nahrazující kávu připravovaly.

Nejoblíbenější náhražka kávy v minulosti byla čekanka neboli cikorka. Byla prodávána už pražená, určená přímo k přípravě nápoje. Čekanka se podobně jako káva užívala také jako lék. Doporučováno bylo popíjení nápoje z kořene pražené cikorky při žlučníkových obtížích. Zároveň však lékaři upozorňovali, že častá konzumace cikorkové kávy může podráždit žaludek. Někdy se opražený kořen čekanky smíchával také s kávou.

Ke kávě se přidávala pro lepší chuť šípková jadérka. Ta údajně kávě dodávala lahodnou vanilkovou chuť. Sbíraly se dozrálé šípky a z něho se vybrala jadérka, která se usušila. Poté se opražila, nechala vychladnout a utloukla na jemný prášek. Ten se přidal do připravené kávy, kterou prý bylo ještě nejlepší zjemnit smetanou. Chudší vrstvy pily přímo nápoj připravený ze šípkových jadérek.

Další oblíbenou přísadou byla mrkev nebo bílá řepa. Tato kořenová zelenina se měla oškrabat, usušit a nakrájet na malé kousky, které se nechaly usušit, a to nejprve volně na čerstvém vzduchu, poté na teplých kamnech. Alespoň tak je to popisováno v dochovaných pramenech. Usušená zelenina se následně opražila dohněda a po umletí sloužila jako příměs do kávy. Stejně jako mrkev a řepa mohly posloužit také brambory.

V některých pramenech můžeme najít recepty na přípravu nápoje z třešní. Celé třešně (tedy i s peckou) se usušily a opražily a v hmoždíři utloukly.

Kávu nahrazovalo také obilí, nejčastěji žito nebo ječmen. Po opražení se z nich uvařila káva, která prý velmi prospívala zdraví. V některých domácnostech se připravovala káva kroupová, co níž se přidával cukr a smetana. Po jistou dobu byl tento kroupový nápoj nejoblíbenější náhražkou kávy, což bylo mnohdy kritizováno – že „kdo prý kafe píti nesmí, lépe udělá, když něco jiného snídá, než aby šidil ústa i žaludek kroupovým kafem.“ Pila se také káva žaludová. Ta prý ale byla velice trpké chuti, stejně jako nápoj uvařený z praženého hrachu.

Labužníci vždy jakékoliv náhražky kávy kritizovali. Magdalena Dobromila Rettigová napsala: „Já myslím, sklenice čistého, studeného mléka, že jest mnohem příjemnější, než kafe s všelikerými těmito přísadami; nebo když kafe nemá býti dobré a ne příliš slabé, raději žádné!“