Dětské oběti holocaustu. Jejich deníčky jsou děsivým svědectvím hrůz války

Je prakticky nemožné zjistit přesný počet dětí, které zahynuly v koncentračních táborech. S jistotou lze tvrdit, že většina dětí byla deportována do vyhlazovacích zařízení se svými rodiči v rámci nacistického plánu nazvaného „konečné řešení židovské otázky“. A právě některé děti židovského původu po sobě zanechaly deníkové záznamy, které nám přinášejí zvláštní svědectví a pohled nevinných lidí na dobu válečného útlaku a teroru.

Všeobecně známým dětským svědectvím z válečných let je deník, který si psala Anna Franková. Tato dívka se narodila v Německu, ve Frankfurtu nad Mohanem. Pocházela ze židovské rodiny, ta po nástupu Hitlera k moci odjela do Nizozemí, kde však také brzy přestalo být bezpečno. I tuto zemi obsadili nacisté a rodina Frankova musela hledat další úkryt. Tentokrát neprchla za hranice, ale zůstala v Amsterdamu. Zde se schovávala v zadním traktu jednoho domu, a to dlouhé dva roky. Po celou dobu si dívenka zapisovala do deníčku vše, co musela s rodinou snášet – strach, útisk a bezmoc. V jednom z prvních záznamů v deníku Anna popsala situaci takto:

„Od května 1940 to s dobrými časy začalo jít z kopce: nejdřív válka, potom kapitulace a vpád Němců, a pro nás Židy začala bída. Jeden židovský zákon stíhal druhý a naše svoboda byla strašně okleštěna. Židé musejí nosit židovskou hvězdu; Židé musejí odevzdat jízdní kola; Židé nesmějí jezdit tramvají; Židé nesmějí jezdit autem, ani soukromým; Židé smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin; Židé smějí jen k židovskému holiči; Židé nesmějí od 20 hodin večer do 6 hodin ráno na ulici; Židé nesmějí do divadel a do kin a nesmějí se zdržovat ani na jiných místech určených k zábavě; Židé nesmějí na plovárny a stejně tak na tenisová, hokejová a jiná sportovní hřiště; Židé nesmějí veslovat; Židé nesmějí na veřejnosti sportovat; Židé nesmějí po osmé hodině večer sedět na vlastní zahradě, ani u známých; Židé nesmějí navštěvovat křesťany; Židé musejí chodit na židovské školy a podobně a podobně. Tak probíhal náš život a my nesměli tohle a nesměli tamto.“

Jeden z posledních zápisů patnáctileté dívky ze dne 15. července 1944 v sobě nese smutek, ale také víru a naději:

„To je tíha dnešní doby: ideály, sny, krásná očekávání se nemohou uplatnit nebo je zasáhne nejděsivější skutečnost a naprosto je rozmetá. Je to zázrak, že jsem se nevzdala všech očekávání, neboť se zdají absurdní a neuskutečnitelná. Přesto na nich pevně lpím, navzdory všemu, protože ještě pořád věřím na dobro v člověku. Nejsem prostě schopna toho, abych celý svůj život a všechno budovala na základě smrti, bídy a chaosu. Vidím, jak se svět stále více proměňuje v poušť, slyším stále dunivěji valící se hrom, který zabije také nás, cítím utrpení milionů lidí. A přece, hledím-li k nebesům, myslím si, že se všecko zase obrátí k dobrému, že přestane i tato krutost, že se do řádu světa navrátí klid a mír. Zatím musím zůstat věrná svým představám, v dobách, které nastanou, je snad přece jenom bude možné uskutečnit.“

Annin deník končí dne 1. srpna 1944. O tři dny později rodinu v úkrytu našla nacistická bezpečnostní služba. Na začátku září téhož roku se členové rodiny rozdělily ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, kde za měsíc zemřela Annina matka Edith. Na počátku roku 1945 byla Anna se svou sestrou Margot držena v táboře v Bergen-Belsenu, kde obě podlehly tyfové epidemii, pouhých pár týdnů před příchodem osvobozenecké britské armády. Z rodiny se z koncentračního tábora vrátil živý pouze otec Otto Frank, který se zasloužil o vydání deníku své dcery.

Jenom o pár dní později než Anna Franková se v Plzni narodila další židovská dívka, která po sobě zanechala deník z válečných let. Jmenovala se Věra Kohnová. Stejně jako Anna si do deníčku zapisovala každodenní zážitky, které byly postupem času čím dál smutnější.

Věra ráda jezdila na kole, avšak tato zábava jí byla nacisty zakázána. Záhy nemohla chodit ani do školy a většinu času trávila ve stísněném bytě s rodinou. Dívka v deníku zmiňovala mnoho kamarádů mezi svými vrstevníky, z nichž naprostá většina zemřela v koncentračních táborech. Věru čekal stejný osud, což sama tušila. Její poslední záznamy se věnují očekávanému transportu do Terezína. Dne 13. ledna 1942 vyprovázela na vlak do koncentračního tábora své dvě kamarádky. Tehdy na ní dolehl obrovský smutek a se svou maminkou plakaly nad beznadějnou situací. Pláč rodinu doprovázel i v následujících dnech, kdy probíhalo balení pár věcí a stříhání vlasů, ve Věřině případě pěstěných a dlouhých do půli zad. Ze dne 15. ledna 1942 pochází poslední řádky v deníku:

„Neděle už se, bohužel, blíží. U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit … Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu moc psát. Už jsme tu jenom zítra a pozítří, a pak, kdo ví, co bude pak. Dneska už odjel první transport ze Sokolovny. Pozejtří nastoupíme my jeho místo. Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat. To jsem si, věru, nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“

Stejně jako její kamarádi, ani Věra Kohnová se domů již nikdy nevrátila. Zemřela v březnu roku 1942 v koncentračním táboře Izbica. Zanedlouho dojde v Plzni k odhalení pamětní desky této nevinné dětské oběti holocaustu, které se někdy přezdívá „česká Anna Franková“.

Od roku 1941 do roku 1942 si psal deník také židovský chlapec Petr Ginz. Jeho zápisky každodenních radostí i strastí přerušil rovněž transport do koncentračního tábora. Chlapec byl nadaným pisatelem a dokonce autorem několika příběhů inspirovaných díly jeho oblíbence Julese Verna. Své „knihy“ Petr doplňoval i kresbami. Psát a kreslit nepřestal ani za zdmi Terezína, kde začal se svými spoluvězni tvořit časopis Vedem. Sám působil jako šéfredaktor po celé dva roky, než bylo rozhodnuto o jeho přemístění do Osvětimi. Zde dne 28. září 1944 ve věku 16 let zemřel v plynové komoře. Dodnes se díky jeho sestře, která hrůzy koncentračního tábora přežila, dochovaly mimo jiné Petrovy kresby prostředí terezínského ghetta.