Dlouhá cesta k volebnímu právu žen. Kdy jej získaly v Česku?

Na přelomu 19. a 20. století se pro sebe snažily volební právo prosadit ženy v našich zemích. Neměly to tehdy snadné, ve společnosti byly stále zakotveny velmi konzervativní názory. Na ženu se pohlíželo především jako na dobrou manželku, matku a hospodyni, která nemá veřejně vystupovat a podílet se na politických záležitostech. Dát ženám jistá práva, včetně toho volebního? To bylo tehdy nepřijatelné!

Nejenom mužům se příčila snaha žen angažovat se ve veřejné sféře, také mnoho žen stále zastávalo stereotypní rozdělení rolí podle pohlaví. Novinářka Marie Koucká v časopise pro ženy s názvem Eva vyjádřila svůj názor těmito slovy:

„Domáhání se žen o volební právo mám za věc zbytečnou, neoprávněnou a skoro bych řekla škodlivou. Místo pro ženu je hlavně rodina, a nikoliv zápas v politickém světě!“

Ženy bojující za svá práva se však i přes odpor nebo výsměch většinové společnosti nevzdávaly. Scházely se a diskutovaly o svých možnostech, sepisovaly a podepisovaly petice, zasílaly dopisy poslancům. Na pouliční demonstrace typické pro britská nebo americká ženská hnutí u nás nikdy nedošlo.

V otázce rovnoprávnosti žen s muži našly však aktivistky také zastání, a to i mezi muži. Tuto myšlenku prosazoval například Tomáš Garrigue Masaryk, který roku 1904 prohlásil:

„Muž i žena jsou si rozumově i mravně rovni. Nerovnost mezi mužem a ženou není přirozená, není od přírody, ale vyvinula se historicky. A jak v historii dělalo se mnohdy chyb, a chyb často osudných, tak stala se také chyba veliká, potlačením ženy.“

V českém ženském emancipačním hnutí se výrazně projevila také Masarykova dcera Alice. Díky pokrokovým názorům svých rodičů se jí dostalo výborného vzdělání, na Karlově univerzitě získala roku 1903 doktorský titul teprve jako čtvrtá žena vůbec. Podporovala zejména vzdělání dívek a žen, zabývala se také sociální a charitativní péčí. Byla jednou z dam, které se u nás zasloužily o prosazení volebního práva pro ženy.

Další významnou postavou prosazující rovnoprávnost mezi pohlavími byla Anna Honzáková, první česká lékařka. Od roku 1905 provozovala soukromou gynekologickou ordinaci v Praze, v rámci osvětové činnosti ženských spolků přednášela o hygieně žen a kojenců nebo o prostituci či pohlavních chorobách, tedy tématech, která byla tehdy tabu. Z jejích úst zazněl i tento proslov:

„Žena mlčící a žena trpící je odvěký symbol poroby. Nespravedlnost provozovaná od nepaměti na ženě vyvolala ženskou otázku. A dnes ještě bývají ženy za svůj projev po právu a spravedlnosti zakřikovány, umlčovány a posmívány. Volební lístek v ruce ženy stane se zbraní, jež vzbudí jistý respekt v kruzích, které rozhodují o zařízení v naší společnosti. Ženě otevře se nové pole činnosti v ohledu hospodářském, politickém a národním.“

Mezi nejhorlivější bojovnice za práva žen patřila Františka Plamínková. Ta pracovala jako učitelka. Tato profese se tehdy ještě pojila s povinným celibátem a Františka dobře věděla, jaké to pro ženu může být omezení, i když se sama kvůli svým četným aktivitám nikdy nevdala a neměla děti. Proto vystupovala proti zrušení celibátu učitelek, což se jí nakonec podařilo. Stejně tak byla úspěšná i v případě jednání o volebním právu pro ženy. Iniciovala vytvoření petic, publikovala v tisku články týkající se tzv. ženské otázky, angažovala se v politickém dění.

Dlouholetá snaha aktivistek přinesla výsledek roku 1920, kdy u nás bylo uzákoněno volební právo pro všechny ženy.