Dovolená na chalupě. Český fenomén s dlouhou historií

Počátky chalupaření sahají hluboko do minulosti. Jakési rekreační objekty v přírodě si nechávaly již od dob renesance stavět vládnoucí elity a členové významných šlechtických rodů. Čas od času se tyto vrstvy obyvatelstva vydávaly na své letohrádky nebo lovecké hrádky a zámečky, kde hledaly odpočinek i zábavu, například lov. Až do 19. století takto trávily volný čas pouze ty nejvyšší a nejbohatší společenské třídy.

Změna nastala koncem 19. století, a to v souvislosti s rozvojem turismu. Tehdy začaly vznikat upravené a značené trasy v přírodě a také spolky, které se soustředily na podnikání výletů a poznávání krajiny domoviny, přírodního i historického bohatství země. Pro potřeby těchto turistických spolků se budovaly chaty a chalupy, někdy pouze v podobě jednoduchých přístřešků, jindy noclehárny poskytující i občerstvení. K rozmachu v tomto směru docházelo zejména po roce 1888, kdy byl založen Klub českých turistů.

Kromě turistických chat byly v 19. století oblíbeným rekreačním cílem venkovské usedlosti, kam jezdily měšťanské rodiny odpočívat od života ve městě. Malíři, básníci či spisovatelé mířili do přírody i na venkov za inspirací pro svou uměleckou tvorbu – praktikovali to například Karel Hynek Mácha nebo Božena Němcová. Staré lidové chalupy si koncem 19. století mnozí obyvatelé upravovali na letní byty, jakési druhé domovy, které jim poskytovaly zázemí a klid v časech volna. Zpravidla v chalupách trávily letní měsíce ženy s dětmi a služebnictvem, manželé ve městě zatím docházeli do zaměstnání a vydělávali peníze, za rodinou na vesnici zavítali jen občas. Tehdy se zrodil základní smysl letních sídel, totiž odpočinek od shonu ve městě, což vyhledávají i dnešní chalupáři.

V meziválečném období bohaté měšťanské obyvatelstvo pokračovalo v budování rekreačních stavení na vesnicích i v přírodě. Novým trendem se stalo pronajímání letních bytů a chalup, což značně pomáhalo vylepšit finanční situaci chudým venkovským rodinám. Další vývoj v chalupaření nastal po druhé světové válce a úzce souvisel s vylidňováním pohraničních oblastí. Na venkově, často v bezprostřední blízkosti lesů, zůstávala prázdná stavení, a ta našla brzy využití mimo jiné jako rekreační objekty. Prosté chalupy v horách byly tehdy navíc k prodeji za velmi nízké částky, což rovněž přispělo k rozvoji chalupaření. Rozlehlé usedlosti zabavené odsunutému původnímu německému obyvatelstvu rozdělovaly národní výbory některým podnikům coby závodní rekreační zařízení. Bohužel tímto způsobem ztratilo mnoho starých venkovských chalup svůj původní historický i architektonický význam, protože noví obyvatelé je často necitlivě přestavovali dle vlastních představ. Některé domy byly však naopak díky šetrným adaptačním zásahům zachráněny před demolicí.

V 50. a 60. letech minulého století docházelo v důsledku kolektivizace zemědělství k dalšímu výraznému přílivu obyvatel z venkova do měst, a to znamenalo v oblasti chalupaření další zlom. Přibývalo totiž domů využívaných k sezónním pobytům. S výstavbou nových chalup a chat sloužícím k trávení volného času mimo město se začalo v 70. letech a pokračovalo v 80. letech, kdy už na vesnicích nebývalo mnoho prázdných a neobydlených stavení. V období komunistické nesvobody si jezdili lidé z měst na chalupu odpočinout nejenom od práce, ale také od režimu – politickou situaci zkrátka alespoň na chvíli odsunuli do pozadí. Chalupaření navíc nabízelo jednu z mála možností, jak trávit dovolenou, protože cestování do zahraničí bylo prakticky nemožné.

Po roce 1989 se pobyt v chalupách postupně omezoval a lidé začali spíše vyhledávat zahraniční turistické a rekreační destinace. V nedávné době ovšem začalo být chalupaření znovu aktuální a oblíbené, a to v souvislosti s pandemií koronaviru, kdy se zavřela veřejná rekreační zařízení a omezilo se cestování do zahraničí. Dovolená na chalupě může být dnes v nepříznivé finanční situaci výhodnou alternativou k nákladnějším zahraničním pobytům.