Dušičky jsou starobylý svátek. Lidé ho slaví už více než tisíc let

Smrt odpradávna patřila k nedílné a důležité součásti životů různých společností. Byla významným přechodovým okamžikem, ukončovala život pozemský a zároveň začínala život věčný. Naši předci totiž vždy věřili v posmrtný život a právě tato víra se stala základem pro kult zesnulých předků a svátky zemřelých. Ty slavili již staří pohané, kteří věřili, že se vrací duše mrtvých zpátky na zem, a proto jim připravovali bohaté hostiny, zapalovali ohně (aby duše našly cestu z onoho světa) a prováděli nejrůznější ochranné rituály.

Na pohanské oslavy na počest zemřelých předků navázali již v 10. století křesťané. Památku na zesnulé, dnešní Dušičky, v křesťanském prostředí zavedl svatý Odilo z Cluny v roce 998, tedy přesně před 1025 lety. Svatý Odilo byl opat benediktinského kláštera v Cluny v srdci Francie. Narodil se někdy roku 961 do rozvětveného francouzského šlechtického rodu. Rozhodl se pro život vedený v křesťanských zásadách a v roce 991 se stal členem řádu benediktinů v klášteře v Cluny. V květnu roku 994 zde již působil jako opat. Proslul svým velice přísným a asketickým životem, za každých okolností neváhal pomáhat chudým a potřebným. Byl prý ochotný rozdat své poslední peníze i jídlo těm, kteří to potřebují více než on sám. Během velkého hladomoru zuřícího v roce 1006 zachránil několik lidí před smrtí. Ačkoliv jeho samotného ke konci života sužovaly vleklé zdravotní problémy, obětavě pomáhal druhým. Zemřel v roce 1049, od roku 1663 ho katolická církev uctívá jako světce.

Svatý Odilo z Cluny prožil několik vnuknutí, v nichž spatřil, co se děje s dušemi zemřelých v očistci. Tyto zážitky ho vedly k tomu, aby v roce 998 zavedl svátek coby památku na zesnulé, dnes známý pod označením Dušičky. Datum tohoto svátku stanovil v liturgickém kalendáři na 2. listopadu, tedy záhy po svátku Všech svatých. Na Dušičky se měli věřící vytrvale modlit za spásu duší svých zemřelých příbuzných a blízkých, sloužili se mše za duše trpící v očistci, pozůstalí konali dobré skutky ve snaze duše zemřelých očistit. 

Nejprve se svátek se všemi náležitostmi praktikoval pouze na půdě kláštera v Cluny, později u všech benediktinů. Postupem času se svátek zesnulých ujal napříč celou katolickou církví. V Římě je doloženo slavení Dušiček písemnými prameny ze 13. století. V polovině 18. století svátek zesnulých posvětil tehdejší papež Benedikt XIV., a tak se šířil po celém světě.

Brzy Dušičky pevně zakotvily nejenom v církevním prostředí, ale také v tom lidovém. Svátek, kdy se myslelo na zemřelé předky, se pojil s mnohými zvyky a pověrami. Přes noc na 2. listopadu se třeba zapalovala na okně svíce, aby duše mrtvého věděla, kam se vrátit za svými živými blízkými. Hořet mělo i dřevo v kamnech, to aby duším nebyla zima. Oheň o dušičkové noci plnil očistnou úlohu, zároveň však symbolizoval život. Na stole hospodyně nechávala zbytky jídla coby hostinu pro mrtvé. Aby se vracející se duše neporanily, musely se schovávat prázdné nádoby, nože a jiné ostré předměty.

Lidé chodili do kostela na mše sloužené za duše v očistci, kde prosili za zmírnění jejich utrpení. Poté šli na hřbitov, kde upravili hroby, položili na ně květiny a věnce a zapálili svíčky. Tento dnes mnohdy jediný praktikovaný dušičkový zvyk má však poměrně mladý původu, ujal se teprve v průběhu minulého století. V dobách první republiky se začaly na hroby o Dušičkách dávat čerstvě nařezané květiny, v některých krajích k tomu došlo až po druhé světové válce. Návštěvy hřbitovů na Dušičky bývaly v minulosti nejenom vzpomínkou na zemřelé, ale také jakousi společenskou událostí a rodinnou sešlostí.