Ochraňují nás duše zemřelých příbuzných? Naši předci tomu věřili

Doklady o víře v ochranné duchy zemřelých předků pocházejí již z dob středověku, písemné zmínky o tom podal už v 11. století kronikář Kosmas. V průběhu 14. století zaznamenávalo mnoho kronikářů lidovou víru v ochránce domovů, kterým se říkalo domácí skřítek, diblík nebo třeba hospodáříček. Jednalo se o domácí bůžky, v nichž prý sídlila duše zesnulých předků. Ti měli za úkol ochraňovat domácnost i její obyvatele před působením zlých sil, nemocí či neštěstím. Dle dochovaných písemných pramenů byla tato lidová víra běžná až do 18. století, v některých krajích se pak udržela až do 20. století. Od dob baroka ji kritizovaly zejména církevní autority, které v přesvědčení o existenci duší předků převtělených do nadpřirozených bytostí spatřovaly bezbožné a pohanské prvky, někdy také dokonce ty ďábelské, což dokládají tato slova z jednoho dobového mravoučného spisu: „…nejsou to ani dobří, ani zlí andělíčkové,… ani žádní maličcí človíčkové…také ani duše těch lidí, kteří z tohoto světa jakýmkoli způsobem pojati bývají…ti hospodáříčkové jsou ďábelské obludy a zlí duchové.“

Podobná kázání však nebývala v lidových vrstvách respektována, zejména ve venkovském prostředí se stále věřilo v domácí skřítky coby personifikované duše zemřelých předků. Ještě z 30. let minulého století je doloženo z několika českých krajů přesvědčení o tom, že duše zemřelých obyvatel domu i po smrti ochraňují stavení před neštěstím, mohou dobře poradit s hospodařením, dávat pozor na malé děti nebo dobytek a být nadále součástí důležitých okamžiků v rodině. Aby si pozůstalí zajistili jejich přízeň, vzpomínali na mrtvé jenom v dobrém a projevovali jim patřičnou úctu. V opačném případě, nebo pokud se po mrtvých moc intenzivně a dlouho truchlilo, se duše zemřelých mohly projevit i špatným způsobem. To pak v domě hlasitě zavíraly dveře a okna, schovávaly věci, rozbíjely nádobí či nábytek nebo strašily děti. Duše si potom museli dotyční usmířit, a to třeba tím, že jim po večeři nechali na stole trochu něčeho dobrého k jídlu a pití. V noci, když všichni ve stavení spali, se pak duše přišla občerstvit.

A jak takový domácí ochranář s duší předka vypadal? V různých koutech naší země míval rozličnou podobu. Jednalo se o skřítka, trpaslíka, zvláštní lidskou bytost, ale třeba také zvíře. Domácnost prý hlídalo černé kuře nebo bílý had. Rozšířená byla v Čechách zejména víra v bílého hada hospodáříčka nebo hada domovníčka. Ten měl v domě zajistit štěstí, zdraví, hojnost a požehnání boží. Lidé mu projevovali velkou úctu, protože věřili, že v sobě schovává duši některého z předků. A tak mu v domě i nechávali misku s mlékem, aby si zajistili jeho náklonnost. Kdo by hadovi ublížil, způsobil by si velké neštěstí. Nejstarší pověsti o bílém hadovi hospodáříčkovi, který chrání domovy lidí, pochází z počátku 17. století. Tehdy se říkalo, že se pozná podle bílé barvy a zvláštního znamení: korunky na hlavě.

Víra v to, že na nás dávají naši zemřelí předci pozor, přetrvala prakticky dodnes. Jen jim již nedáváme nadpřirozenou podobu.