Tradiční dušičkové sladkosti? Pečivo ve tvaru kostí, rakvičky se šlehačkou nebo žloutkové věnečky

Dušičkové pečivo a koledování v lidovém prostředí

O svátcích zemřelých se dříve mezi prostým lidem peklo, konzumovalo a rozdávalo zvláštní pečivo. Tento zvyk má původ v pohanském obětování pokrmů duchům a obřadních hostinách na památku mrtvých předků. Spolu s křesťanstvím dušičkové obřadní pečivo nabylo na významu, když se začalo rozdávat chudým coby projev milosrdenství. 

Tradičně se o Dušičkách připravovaly malé bochánky a houstičky, kterým se říkalo caletky. Speciálním dušičkovým pečivem pak bylo to ve tvaru kostí, to se označovalo jako dušičky, kosti svatých nebo boží kosti. V některých regionech se toto pečivo plnilo povidly nebo třeba strouhanou řepou.

Dušičkové pečivo se peklo pro rodinu a čeleď, a také pro koledníky, děti a chudé. I u nás chodily děti dříve o svátcích zemřelých koledovat dům od domu, podobně jako je tomu dnes v anglosaském světě o Halloweenu. Obdarovávání koledníků i nuzáků bylo výrazem obětování a dobrým skutkem, který měl očistit duše zemřelých předků. Ze stejného důvodu se dávala almužna žebrákům. Ti se měli za drobný dar modlit za spásu duší, jejich modlitby prý Bůh vždy vyslyšel, protože žebráci, chudáci nebo tělesně postižení lidé byli společností vnímáni jako skuteční boží poslové, a tedy i přímluvci u Boha. V některých krajích se žebráci o Dušičkách společně modlili v kostele za spasení duší zemřelých, do chrámů jim za to hospodyně nosily tzv. koledu za mrtvé, většinou čerstvý chléb, slaninu a sušené ovoce, někdy i hrnečky s kaší, později především peníze. Někde chodily zase o svátku Všech svatých dům od domu s modlitbou na rtech staré žebračky, kterým se říkalo dušičkové babičky.

Zejména v česko-německých oblastech na našem území se o svátcích zesnulých vydávaly koledovat děti a mnohdy i dospělí. Právě od původního německého obyvatelstva zvyk koledování pochází. Pro tuto tradici se ujalo označení „chodit po rohlíkách“, protože koledníci dostávali nejčastěji všesvatové neboli dušičkové rohlíky, německy Heiligenstritzel. Koledníkům se dávalo také ovoce nebo cukroví, proto se někde „chodilo po koláčích“. Německy mluvící obyvatelstvo našich zemí se o Dušičkách obdarovávalo i perníkovými figurkami. Děti musely správně odříkat modlitbu za zemřelé, aby dostaly odměnu.

Dušičkové pohoštění ve městech

V 19. století se zejména v měšťanském prostředí o Dušičkách scházely rodiny při kávě, likéru a zákuscích. Takovéto rodinné sešlosti, při nichž se vzpomínalo na zemřelé příbuzné, probíhaly po návštěvě hřbitovů. Když se z nich lidé vraceli domů, zpravidla se stavovali do cukráren, které o svátcích zesnulých nabízely speciální zákusky – rakvičky se šlehačkou a žloutkové věnečky.

Některé hospodyně si pekly rakvičky a věnečky samy. Mohly přitom využít třeba recepty Magdaleny Dobromily Rettigové. Ta připravovala žloutkové věnečky takto:

„Dáme upéci do trouby 8 žloutků, které pak studené skrze síto promačkáme. Na misce třeme čtvrt hodiny 12 dkg másla se 7 dkg cukru, do toho vmícháme ony promačkané žlutky a 13 dkg mouky. Vše velice dobře propracujeme, dáme do stříkačky, kterou užíváme na zdobení cukrovinek a děláme na máslem pomaštěném a moukou posypaném plechu věnečky, kteréž upečeme a pak pocukrujeme.“

Rakvičky dělala Rettigová na dva způsoby. Základem bylo vždy těsto z vaječných žloutků, másla, cukru a sněhu z bílků. Pak se mohla přidat nastrouhaná žemle nebo vanilka. Těsto se nalilo do speciálních formiček a upeklo. Hotové rakvičky se před podáváním posypaly cukrem nebo ozdobily šlehačkou.