Exkurze do dějin medicíny. Jak se léčilo ve středověku?

Velice zajímavé zprávy o středověké medicíně se nám dochovaly do dnešních dnů z pera Jana z Jenštejna, kancléře krále Václava IV. a pozdějšího pražského arcibiskupa. Jeho osobní zážitky ho vedly k zamyšlení o způsobu léčení, přičemž vyslovil názor, že by bylo nejvhodnější volit léčebné metody s ohledem na prostředí, ze kterého nemocný pochází:

„Co budu vypravovati, stalo se mi, když jsem dlel na studiích v Montpellier, kde jest na celém světe nejslavnější studium lékařské a nacházejí se tam výborní lékaři. Ochuravěl jsem a byl jsem těžce nemocen celý týden. Mezi jinými význačnými lidmi navštívil mne lékař, jménem Johannes Jacobi, kterého potom (ještě za mého pobytu na studiu v Montpellier) král francouzský Karel pro jeho uhlazenost povolal do Paříže za svého osobního lékaře. Ten, když jsem ležel těžce churav a on sám zoufal nad mým životem, nařídil mi dáti jakýsi příkrm, víno však mi zakázal píti, leč jednou nebo dvakrát, a to na polovic rozředěného vodou. Ale má nemoc se stále více zhoršovala. Jednoho dne se stalo, že mi jakýsi student, když nikdo jiný nebyl přítomen, dal jídlo i nápoj, jehož se mi zachtělo; snědl jsem sotva dvě lžíce příkrmu, ale vypil jsem osm číší silného vína. I stalo se, že jsem se dokonale uzdravil. Zanedlouho pak přišel ke mně onen lékař, a ohledav můj puls, počal užaslý volat: Jest zdráv, jest zdráv! A ihned se náramně počal vyptávati, jakým způsobem jsem se vyléčil. A když jsme mu vyprávěli, co se stalo, začal říkati: Běda, běda nám! Neboť se často mýlíme, léčíme domácími léky cizince, kteří se od nás zcela liší mravy, způsobem života, polohou a jinak.“

Jan z Jenštejna se ani nebál kritizovat lékaře své doby. Dokonce tvrdil, že mnozí lékaři své pacienty spíše zabíjejí, než aby je uzdravili! Nutno podotknout, že v některých případech byla tato silná slova skutečností. Jan z Jenštejna navíc nebyl jediný, z jehož pera se nám dochovaly stížnosti na středověké lékaře, kteří za své léčení neváhali přijmout značný finanční obnos, aniž by nemocného uzdravili. Navíc neváhali podvádět, když „obyčejné“ léky obohatili pouhými vonnými esencemi a vydávali je za předražená léčiva.

Onemocnění ve středověku s sebou tedy neslo značnou finanční zátěž. Služby tehdejších lékařů byly drahé, stejně tak léky. Ostatně do dnešní doby se situace moc nezměnila, i dnes za léčiva utratíme nemalé částky. Není proto divu, že se chudí lidé spoléhali na léčivou sílu bylinek nebo třeba zaříkávání a podobných magických praktik. Zhotovovány byly i zvláštní ochranné amulety, které měli mít nemocní neustále u sebe, což jim mělo zajistit uzdravení. Pokud výše uvedené selhalo, modlili se lidé o pomoc ke světcům, k jejichž hrobům a ostatkům také podnikali nemocní nebo jejich příbuzní daleké cesty, často s úplatky a milodary. Nebylo ani žádnou výjimkou, když se putovalo za několika svatými, což bylo opět značně finančně náročné. Člověk chtěl mít ale zkrátka opravdovou jistotu, že bude zdravý. Pokud byl nemocný upoután na lůžku a nemohl dalekou cestu podniknout sám, stačilo mu ke světci složit slib. Pokud se pak nemoci zázrakem skutečně zbavil, musel slib dodržet, jinak by ho svatý potrestal tím, že by na něj chorobu znovu seslal.

Obávanou středověkou chorobou byl mor. Z období středověku i raného novověku se dochovalo značné množství obsáhlých lékařských spisů i příruček, kde jsou uvedeny způsoby léčení této nemoci i preventivní opatření, která však nebyla příliš účinná. Doporučováno bylo třeba vykuřovat dům nemocného dobromyslí, bobkovým listem nebo růžovým květem. Proti nemoci měla ochránit i konzumace fíků, pelyňkového či jalovcového odvaru, černé ředkve či vlašských ořechů. Preventivním opatřením byla prý i topinka s octem, cibulí a vepřovou nebo hovězí pečení. Ve středověku se totiž věřilo, že kdo netrpí hladem a dopřeje si dobré jídlo, na toho žádná nemoc nemůže. Podvýživa pochopitelně mohla být příčinou některých chorob, ovšem samotné jídlo nemohlo sloužit jako lék.