Člověk vs Neandrtálec. Pravěká válka, která umožnila rozkvět lidstva

Člověk neandrtálský nás fascinují již od doby, co jsme objevili jeho pozůstatky. Jedním z důvodů je skutečnost, že si ho v romantickém duchu značně idealizujeme jako poměrně jednoduchou bytost žijící v poklidu s přírodou a jistou dobu paralelně s námi. Neandrtálec s námi sdílí 99,7 % DNA. Jeho tělesná stavba je až neuvěřitelně podobná té naší, s tím rozdílem, že jeho konstituce byla mohutnější.

Existují i důkazy o tom, že Neandrtálec používal oheň, pohřbíval své mrtvé či se zdobil šperky z lastur a zvířecích zubů. Dokonce vytvářel i primitivní umělecké výtvory a stavěl stavby, které bychom mohli označit za okultní kamenné svatyně. Jak lidské.

Pokud jsme si však byli takto podobní na tolika úrovních, je nasnadě se domnívat, že jsme si byli podobní také v jiných aspektech. Biologové a paleontologové nabízejí realistický a značně temný obraz naší minulosti, která je na hony vzdálená mírumilovné koexistenci dvou blízkých druhů. Neandrtálce popisují jako zdatného válečníka, kterému se dokázal vyrovnat pouze moderní Člověk. Historie rodu Homo, je tak historií válek a násilí nejen mezi národy, ale také mezi různými druhy.

V přírodě můžeme nalézt dva typy vrcholových predátorů z říše savců. První z nich je teritoriální. Bedlivě si střeží své území proti jiným smečkám a loví převážně ve skupinách, které často čítají i větší počet jedinců. Sem bychom mohli zařadit například lvy nebo vlky. Druhým typem jsou kooperativní velcí predátoři. Typicky jde o druhy, které jsou větší než teritoriální predátoři, a operující v menších skupinách. Tito predátoři stojí na úplném vrcholu potravního řetězce a mají pouze minimum přirozených nepřátel. V jejich populaci většinou funguje silný autoregulační princip, kterým je boj o loviště, jenž udržuje jejich populaci v mezích.

Homo sapiens byl teritoriálním typem, zatímco Neandrtálec byl vrcholným predátorem. Pro oba druhy tak byla charakteristická teritorialita, lišila se však velikost skupin a míra sociální interakce.

Teritoriální chování a s ním spojené konflikty je možné nalézt také u našich nejbližších žijících příbuzných – u šimpanzů. Samci se pravidelně shlukují do skupin, které následně cíleně napadají a zabíjejí samce ze soupeřících klanů. Tyto válečné výpravy silně připomínají lidská bojiště, především pak přepady ze zálohy či gerilovou válku.

Jelikož můžeme kooperativní agresi vůči soupeřícím skupinám nalézt také u našich vzdálenějších příbuzných, vědci se domnívají, že se musela vyvinout již u společných předků, které máme s šimpanzi společné. Z toho vyplývá, že vznik tohoto chování můžeme datovat do doby zhruba před sedmi milióny let. Tito předkové jsou tak logicky společní nám i Neandrtálcům a můžeme se proto domnívat, že jim byly rovněž vlastní skupinové výboje agrese vůči soupeřícím skupinám.

Archeologické důkazy podporují závěry, že ani lidé ani Neandrtálci nebyli zrovna mírumilovnými stvořeními. Svědčí o tom značné množství fraktury na předloktí, zlomené končetiny a rozdrcené lebky. Některá zranění mohla být způsobena při lovu, ale jejich charakter je příliš podobný zraněním, které odpovídají bojům s primitivními zbraněmi.

Neandrtálec stejně jako Člověk zbraně ovládal. Nemůžeme se proto domnívat, že by oštěpy, kterými dokázali ulovit srstnatého nosorožce nebo mamuta, nevyužili také proti sobě, při obraně vlastního území. O tom svědčí i již zmíněné nálezy, podle nichž byly tyto boje běžnou záležitostí. V jeskyni Shanidar v Iráku byly dokonce nalezeny pozůstatky Neandrtálce, který byl zabit kopím vraženým do hrudi. Další ikonickou zbraní byla palice či kyj. Smrtící a přesný nástroj na boj z blízka, kterým nebylo obtížné rozbít lebku nebohého soka. Právě úderům palice odpovídají poranění lebky.

Dalším zajímavým faktem je, že zranění byly mnohem častější u mladých samců Neandrtálce, s čímž koresponduje i počet mrtvých jedinců. Charakter zranění ukazuje na poměrně intenzivní a dlouhotrvající konflikty mezi sousedními skupinami, kterým dominovaly rychlé přepady a nájezdy. Ty mohly být zřejmě podobné těm, které můžeme vidět u Šimpanzů. Větší boje byly zřejmě méně časté, ovšem i k nim nejspíš docházelo.

Války nechávají ve vývoji druhu nesmazatelné stopy. Jednou z nich je například oblast, kterou druh obývá. To je jedním z nejjasnějších důkazů, že Neandrtálec dokázal zdařile vzdorovat expanzi Člověka, který tak byl po dlouhou dubu odkázán pouze na zdroje Afrického kontinentu. Nebylo tomu tedy proto, že by v Evropě a Asii panovalo příliš nehostinné prostředí pro Člověka, ale právě z důvodu silného odporu Neandrtálců, kteří dokázali rannému Člověku zdatně konkurovat.

Rostoucí populace však nutně vedla k nevyhnutelné snaze osídlit nové území, aby bylo možné zajistit dostatek potravy. Tlak vedoucí k agresivním výpadům do nepřátelského teritoria se tak stupňoval. Ovšem mnoho tisíce let se Člověku nedařilo zatlačit Neandrtálce a osídlit území blízkého východu.

Okolo 200 000 let před našim letopočtem se sice prapředkům moderního Člověka podařilo proniknout po pobřeží středozemního moře až do dnešního Řecka, ovšem tento výboj se nakonec ukázal jako neúspěšný.

Neandrtálec žil na daném území již dlouho, znal místní terén a dokázal se uživit místní faunou a florou, která byla pro Člověka dosud neznámá. Po technologické stránce si byli člověk a Neandrtálce rovni, takže rozhodující musela být taktika a dispozice jednotlivých druhů.

Zpočátku tak byla výhoda na straně Neandrtálce, protože byl robustnější a měl vyvinutější muskulaturu, což z něj muselo činit hrozivého soupeře při boji z blízka. Navíce měl Neandrtálec větší oči, díky nimž měl v noci lepší zrak, což mu poskytovalo výhodu při nočních přepadech.

Status quo se však poměrně náhle změnil a rovnováha sil se přiklonila na stranu Člověka. Dosud není přesně známo, co se změnilo, ale někdy okolo roku 100 000 před našim letopočtem započala úspěšná expanze druhu homo sapiens, která výrazně akcelerovala před 50 000 lety. Poté se Člověku během pětadvaceti tisíc let podařilo obsadit téměř celou Eurasii.

Jak získal subtilnější Člověk bojovou výhodu nad statným Neandrtálcem? Okolo tohoto zlomu existuje řada hypotéz. Je možné, že v pozadí stály objevy pokročilejších zbraní – luk, vrhací oštěp či bumerang. Člověk tak mohl změnit bojovou taktiku a namísto boje na blízko mohl přejít k taktice udeř a uteč, k níž mohl využít právě zbraně na dálku.

Další možností je zlepšení loveckých dovedností, které společně s lepší znalostí poživatelných rostlin vedly ke zvýšení zdrojů potravin, díky čemuž dokázal Člověk uživit větší skupinu žijící v jedné oblasti. Díky tomu se mu mohlo podařit přečíslit Neandrtálce v boji a strhnout vítězství na svou stranu.

Jasné je jen to, že alespoň v počátcích se nejednalo o žádnou bleskovou válku, během níž by se Člověku podařilo Neandrtálce zlikvidovat během několika generací. Boje o teritoria trvaly desítky tisíc let a je poněkud nepravděpodobné se domnívat, že by Člověk vyhrál proto, že by se z neandrtálců stali pacifisti, kteří se raději stáhli do ústraní. Je velmi pravděpodobné, že Člověk dobyl svět zkrátka proto, že se stal nejlepším v umění války, díky čemuž porazil také další druhy rodu homo. Mezi ně můžeme zařadit například Denisovany, blízké příbuzné Neandrtálců, kteří obývali východní Asii.

Původní článek byl publikován na webu The Conversation.