Naražení na kůl patřilo k těm nejkrutějším trestům smrti

Naražení na kůl prý vymysleli dávno ve starověku orientální nebo asijské národy. Brzy se tento trest smrti rozšířil i do Evropy, později také do Afriky nebo na americký kontinent. Ve staré Indii bývalo údajně naražení na kůl tím nejčastěji uplatňovaným trestem smrti, což dokládá Manuův zákoník. Své nepřátele na kůlu usmrcovali ve starověké Asýrii, kde stejný trest smrti čekal i ty nešťastníky, kteří si dovolili odporovat panovníkovi. Svou krutostí byl proslulý například Aššurnasirpal. Perský vládce Xerxés měl zase nechat narazit na kůl Sparťany a jejich vůdce Leonida, kteří se mu postavili u Thermopyl.

V Evropě je naražení na kůl doloženo například z Karolinského zákoníku Karla V., který tento trest smrti přisuzoval vražedkyním dětí. Během náboženských válek tímto krutým způsobem zemřelo prý mnoho lidí. Naražení na kůl se také těšilo oblibě za napoleonských válek. Francouzští vojáci narazili roku 1800 v Egyptě na kůl Sulejmana el Habi. Dodnes se dochoval poměrně detailní popis této popravy. Provedl ji francouzský kat Barthélemy, který narážel tehdy na kůl prý vůbec poprvé. Proto musel nejprve odsouzenému naříznout řitní otvor nožem a zvětšit ho železnou tyčí. Sulejman tehdy trpěl dlouhé čtyři hodiny, než zemřel.

Narážením na kůl se popravovalo i v poměrně nedávné moderní době. Ještě v 19. století se často odsouzenci naráželi na kůl v Turecku, kde byla tato poslední oficiální poprava zaznamenána v roce 1830. Ještě roku 1958 měl být prý podle neoficiálních zdrojů odsouzen k naražení na kůl strýc iráckého krále, protože byl homosexuál.

Existovalo několik způsobů narážení na kůl. Ze starověké Asýrie pochází doklady vrážení dřevěného kůlu přes břicho směrem do podpaží nebo úst. Ve většině případů však býval odsouzený naražený na kůl skrze řitní otvor. Nešťastníka katovi pomocníci položili na zem břichem dolů a roztáhli mu nohy. Do řitního otvoru mu pak vrazili kůl, co nejhlouběji to bylo možné. Někteří kati kůl do těla dokonce zatloukali palicí. Mezitím se vykopala jáma, do které se následně umístil kůl i s odsouzeným. Není ani nutné popisovat, jak strašné bolesti musel člověk na kůlu zažívat dlouhé hodiny, než ho vysvobodila smrt. Kat většinou pak již do průběhu žádným způsobem nezasahoval a nechal nebohého svému osudu, jen ho čas od času přišel zkontrolovat, zda ještě žije, nebo již zemřel. Než kůl pronikl hrudí, zády nebo třeba břichem odsouzeného ven, mohlo to trvat klidně několik dní. Stejně tak dlouhou dobu mohl člověk na kůlu v krutých bolestech umírat. Milenec ruské carevny Jevdokije údajně na kůlu umíral dva dny, přičemž po dvanácti hodinách utrpení Petru Velikému plivl do obličeje. Pokud byl kat šikovný a dobře kůl do těla zavedl, vyšel ústy, což mělo snížit utrpení nešťastníka. Rychlejší smrt znamenal velmi ostrý kůl, který potrhal vnitřní orgány, a člověk tak poměrně rychle vykrvácel. Pokud mělo být mučení nešťastníka delší, použil se kůl zakulacený. Ten měl vnitřní orgány pouze „obejít“, a tak smrt přicházela až po dlouhých hodinách nebo dokonce dnech.