Ideál krásy člověka. Jak se měnil napříč staletími?

Jaký byl ideál krásy v období antiky? Staří Římané zastávali jisté přesvědčení nazývané „kalokagathia“, podle kterého byla ideálem krása lidského těla i duše. Z toho vycházel i názor, že člověk nemůže být krásný, pokud má špatné vlastnosti a není v něm vlastně nic dobrého. Ve starověkém Řecku bylo jako přitažlivější a krásnější vnímáno mužské tělo oproti tomu ženskému. To bylo způsobeno mimo jiné faktem, že tehdy se velmi oceňovala fyzická zdatnost člověka, ve které vynikali zejména muži. Oproti tomu ve starověkém Římě byly oceňovány a považovány za krásné zvláštnosti ve vzhledu i ve vlastnostech člověka. Velmi negativně ovšem staří Římané hodnotili obezitu a naopak oceňovali štíhlou postavu, což mnohdy vyústilo až v nezdravou snahu o udržení ideální tělesné hmotnosti držením hladovek a vyvolávaným zvracením, tedy způsobem, který se dnes nazývá bulimií.

Doba gotiky byla velmi ovlivněna křesťanstvím. To se projevilo i v názoru na krásu člověka. Po celý středověk byla pozitivně vnímána především „duchovní krása“ člověka. Ženské tělo nebylo považováno za krásné, ale za hříšné. Dle dobového názoru byly krásnými ženami pouze světice, a to pro svou krásnou a čistou duši. Ve středověku bylo nepřípustné, aby ženy nějakým způsobem pečovaly o svůj zevnějšek, a snažily se tak zlepšit svůj vzhled. Tento názor přežíval po několik staletí. Protože křesťanská ideologie vyzdvihovala skromnost a střídmost, bylo ideálem také štíhlé tělo.

V období renesance vystoupila z pozadí ženská krása, a to díky znovuobjevení ideálů antického světa. Stále platilo za vzor štíhlé tělo, nyní však byly zdůrazňovány křivky – u mužů svaly, u žen boky a poprsí. K tomu sloužilo svým střihem oblečení, jinak bylo stále nepřípustné, aby se ženy zkrášlovaly třeba líčidly. Ty, které se nějakým způsobem snažily svůj vzhled vylepšit, byly vnímány jako hříšné a marnivé. Muži se takových žen měli stranit a rozhodně si je nevybírat za manželky, o čemž svědčí zmínky z dobových příruček.

Také v době baroka móda zdůrazňovala ženské reprodukční znaky, tedy poprsí a boky. Štíhlost postupně odstupovala na vedlejší kolej. V období klasicismu byl naopak ideálem ženské krásy úzký pas sešněrovaný korzetem. V první polovině 19. století se za krásnou považovala žena štíhlá a křehká s jemnými rysy v obličeji. V tomto období také lékaři poprvé přišli s redukčními dietami, které měly ženám nejenom dopomoci ke štíhlé postavě, ale také ke zdraví. Na konci 19. století se však názor lékařů změnil a jako zdravá a krásná žena byla vnímána ta, která měla kypřejší postavu.

Názor na krásu člověka se značně proměňoval také v průběhu 20. století. Na jeho počátku byla zdůrazňována štíhlá silueta postavy, ovšem ta již nemusela působit křehce, ale především zdravým dojmem. V tomto období se také začalo častěji hovořit o negativních dopadech obezity na zdraví člověka, což ještě více posílilo trend štíhlosti. Od třicátých let se opět ideálem stalo bujné poprsí a výrazné boky u žen a svaly u mužů. V padesátých letech ideál krásy určovali především herci a herečky hollywoodských filmů – třeba Marilyn Monroe. Zhruba od osmdesátých let minulého století se začalo vyzdvihovat tvarování svalové hmoty, a to u mužů i u žen. Tento trend ostatně přetrvává dodnes.