Jak se v dějinách měnil názor na ženu? Od podřízení k emancipaci

Již raně středověké církevní autority považovaly muže za nadřazeného ženě. Podkladem pro tento názor jim byla Bible, konkrétně text o stvoření člověka. Z něj je přeci patrné, že muž byl stvořen první a teprve pro muže (navíc z jeho části těla) byla stvořena žena. Už proto by měla být vždy žena muži podřízena. Upozorňováno bylo také na to, že žena není zdaleka tak moudrá jako muž. Vždyť Eva se nechala zlákat hadem k ochutnání jablka, zakázaného ovoce. Navíc k tomuto činu navedla i Adama. Bůh potom rozhodl, že žena bude podřízena muži. A co se psalo v Bibli, to mělo být přeci dodržováno. Na druhou stranu někteří teologové a učenci z okruhu Karla Velikého upozorňovali na jistou rovnoprávnost. Eva podle nich byla stvořena z Adamova žebra proto, aby byla po jeho boku, aby stála vedle něj, ne za ním.

Zatímco bylo poukazováno na vlastnosti muže, jako je moudrost, důstojnost a rozum, ženě byly ve středověku připisovány vlastnosti opačné – nerozum, smyslnost nebo dokonce prostoduchost. Ve 12. století se snažila názor na ženy změnit Hildegarda z Bingenu, benediktinka, která se výborně vyznala v bylinkách, a s trochou nadsázky středověká „feministka“. Tato žena přišla s názorem, že je zcela pochopitelné, že je žena slabší než muž, když je po celý život zatěžována těžkými porody. To žena však zajišťuje budoucnost rodu! Na danou dobu se jednalo o myšlenku takřka revoluční. Ovšem ve stejné době se proti ženám ostře vymanil Honorius z Autun, který je označil za zlé svůdkyně, které muže vedou do záhuby a vyvolávají hádky. Všechno zlo mělo podle něj svůj původ v ženě, nikoliv v muži. Z tohoto důvodu pokládal za nutné ženy usměrňovat, a to třeba i násilím. Muž měl být zkrátka v životě ženy jejím pánem – nejprve se této role zhostil otec, poté manžel.

Názor na ženy se nezměnil ani později. Mistr Jan Hus kritizoval ženy, které podléhají zahálce, zábavě, šperkům, drahým šatům a líčení. Zvlášť negativně se postavil proti tanci, který prý sváděl ženy k hříchu. Žena byla označována za nástroj samotného ďábla, „který brání muži v obcování s Bohem a poznávání pravdy, strhuje sebe a muže v hřích smilstva a zničí ho posléze tělesně a duševně“. Stejný názor zastával i Tomáš Štítný ze Štítného, který se negativně nevymezoval pouze k pannám a vdaným ženám, skvělým hospodyňkám a oddaným manželkám. Jinak tvrdil: „Viděti ženu jest zlé, neb jest podnět; a slyšeti ji je hoře, neb tím ďábel jako jed vpustí; a dotknouti se jí je to nejhorší; neb jest pravé zkažení čistoty“. Na ženu také apeloval: „Ženy, buďte podřízeny svému muži“. Oba zmínění muži však také vyzdvihovali takové ženy, které jsou zbožné a dokáží odolávat hříchu. Na ženy chudé a pracující se také nedívali skrze prsty.

V období reformace se začal zdůrazňovat význam manželství, čímž se pomalu měnil i názor na ženu. Nadále sice přežívalo přesvědčení, že jsou ženy slabší než muži, už se ale na ženské pohlaví nesvádělo všechno zlo světa. Zatímco dříve byla žena považována za čistou pouze ve stavu panenském, s reformací se začalo uvažovat i o čistotě manželské. Správná manželka se měla dobře starat o děti a domácnost, milovat a ctít svého muže, být mu podřízena, vynikat pílí a trpělivostí. Naopak mezi vlastnosti dobré manželky nepatřily upovídanost, hloupost, marnotratnost, lítostivost, bázlivost, ale také krása.

S obdobím renesance a baroka lze zaznamenat jisté změny směřující k samostatnosti a emancipaci žen, a to zejména v oblasti západní Evropy. Také v českém prostředí se šlechtičny začínaly pozvolna osamostatňovat. Zejména vdovy se již vymaňovaly z vlivu mužů a jejich podřízenosti, a mohly například samy spravovat majetek nebo podnikat. Některé aristokratky pronikaly i do vlivných mocenských a politických kruhů. Ženy tak poprvé dostaly možnost se seberealizovat nezávisle na mužích.

V době osvícenství můžeme zaznamenat další krůček k emancipaci žen. Ženám byla dokonce svěřena i vláda – stačí připomenout Marii Terezii. V roce 1790 vyšlo ve Francii dílo s názvem Sur l’admission des femmes au droit de cité, ve kterém bychom mimo jiné našli tuto větu: „Proč by bytosti mající přechodné indispozice a těhotenství měly být zbaveny práv, která neodpíráme lidem s pakostnicí nebo se sklonem k rýmě?“ Tento spis byl nepochybně součástí šlechtických knihoven i v našem prostředí. Ženy se pod vlivem osvíceneckých myšlenek vzdělávaly, nemusely již nutně plnit roli svědomité a vzorné manželky a matky. Žena však stále neměla žádná politická práva a nemohla samostatně vykonávat nějaké povolání či živnost, o něčem takovém nikdo ani nepřemýšlel. Z hlediska „přírodního“ byla žena stále oproti muži považována za slabou a méně rozumově nadanou. Některé osvícenecké autority, např. Rousseau, nadále trvaly na podřízeném postavení žen vůči mužům. Podle tohoto modelu měly být dívky vychovávány již od dětství.

Skutečná „ženská otázka“ se ve společnosti začala řešit až na počátku 19. století. I v této době katolická církev zastávala stanovisko o ženském podřízení vůči mužům i o slabosti a nedostatečném intelektu žen. Na konci 19. a na počátku 20. století se českých žen zastával Tomáš Garrigue Masaryk. Ten v roce 1904 prohlásil: „Muž i žena jsou si rozumově i mravně rovni. Nerovnost mezi mužem a ženou není přirozená, není od přírody, ale vyvinula se historicky. A jak v historii dělalo se mnoho chyb, a chyb často osudných, tak stala se chyba veliká, potlačením ženy.“ Masaryk tvrdil, že muži nejsou silnější ani rozumnější než ženy, čímž bořil dosavadní zažité stereotypní názory. Také považoval za důležité, aby žena nebyla jakýmsi otrokem v domácnosti, ale aby jí muž s chodem domácnosti pomáhal. Ženy však stále nebyly rovny mužům. Na volební právo si u nás musely počkat až do roku 1920. A bohužel i dnes se můžeme setkat s předsudky o slabosti a nízké intelektuální úrovni žen.