Jak se vařilo za války? Levné recepty znali už před sto lety

Každý válečný konflikt v dějinách s sebou mimo jiných nepříjemností přinášel bídu, nedostatek základních surovin, jehož důsledkem bylo jejich zdražování na trhu. To pochopitelně zasáhlo i každodenní život člověka, včetně jeho stravování. Šetřit a omezovat se museli lidé také v jídle.  
 
Cenné prameny poznání o jídelníčku našich předků během zuřících konfliktů představují tzv. válečné kuchařky. Autorkou jedné z nich je nadšená učitelka a propagátorka úsporné kuchyně jménem Anuše Kejřová. Ta roku 1914 napsala dílo nazvané Úsporná válečná kuchařka, které bylo vydáno o rok později. Knihu začala slovy vystihujícími každodenní realitu válečného světa: „V nynější kruté válečné době trpí ponejvíce hospodyně. Ceny veškerých potravin úžasné stouply, takže jest to věru velkým uměním, dobrými a sytými pokrmy rodinu zaopatřiti.“ 
 
Jak je tedy možné v krizi podle Anuše Kejřové v kuchyni šetřit? Základem je vařit s rozmyslem, tedy tak, aby žádné jídlo nepřišlo nazmar – zkrátka se nic nevyhazovalo. Nakupování potravin „do zásoby“ se ne vždy musí vyplatit, mnohdy se takové zásobování domácnosti naopak značně prodraží. Suroviny rychle podléhající zkáze by se měly vždy obstarávat dle aktuální potřeby a jenom v přiměřeném množství. Plýtvání potravinami znamená i plýtvání finančními prostředky. K tomuto problému Anuše Kejřová dodala:  
 
„Vzpomeňme sobě, jak mnohý vojín, který třeba doma velké jmění má a dříve v blahobytu žil, nyní v bojích hladoví a strádá – a možno, že by ty zbytky na talířích byly mu hostinou.“ 
 
Některá moudrá slova Anuše Kejřové zaznamenaná před více než sto lety v souvislosti s plýtváním potravinami mají nepochybně platnost i v dnešní době: 
 
„Naše zbožné prababičky, když upadl chléb, zvedly jej, políbily a každý drobeček sebraly; zajisté, že věděly, jak ten kousek chleba byl někdy velkým dobrodiním, když hlad a bída přišly v dobách zlých. Proto si i těch drobečků vážiti uměly! My – nová generace lidstva – nevíme ještě, co bída a hlad jest, nám bylo dosud doma dobře a proto děkujme Bohu za to vše, co máme, važme si toho, spořme – aby pak nepřišly doby pro nás ještě horší – a my pak také kousky chleba a drobečky s vděčností nelíbaly.“ 
 
Za války se také šetřilo tak, že se používala celá řada laciných náhražek. K pšeničné mouce se přimíchávala levná mouka kukuřičná nebo doma vyráběný bramborový škrob. Do těsta se dávalo méně vajec, ta se nahrazovala rozmačkanou uvařenou bramborou nebo zbytkem bramborové kaše. Na chuti hotového pečiva prý toto „šizení“ nebylo znát, i jeho konzistence zůstávala zachována. Takovýmto způsobem se nastavovalo i těsto na knedlíky.

Na pečení moučníků se využívalo místo drahého másla levnější sádlo, což výsledné dobrotě rovněž neubralo na kvalitě ani chuti. Na venkově ostatně ze sádla pekly hospodyně naprosto běžně. Namísto drahého masa do jídelníčku Anuše Kejřová častěji zařazovala zeleninu, kterou si mnoho lidí samo pěstovalo, a nic je tedy nestála. Vydatné husté zeleninové polévky doporučovala kuchařka servírovat jako hlavní chod.