Jak vypadaly šlechtické salony v 18. a 19. století?

Pojem „salon“ byl v roce 1940 definován takto:

„Salonem se rozuměl užší kroužek jednotlivců, scházejících se v domácnostech některého významného uměleckého nebo politického pracovníka. Na jejich schůzkách se debatovalo o všech aktivitách soudobého života. Jedni tu překvapovali svou duchaplností a učeností, jiní svými uměleckými schopnostmi jako hudebníci a zpěváci, básníci a spisovatelé tu předčítali své novinky.“

Z výše uvedené definice si jistě dokážeme udělat představu o tom, co to vlastně takový salon byl. Také je z ní patrné, že charakteristickým znakem aristokratického salonu byla debata, a to například o literatuře, filozofii, umění nebo třeba politice. Salon dříve zpravidla fungoval pod záštitou jedné konkrétní osoby, která určovala pravidelné schůzky a mnohdy i témata diskuzí.

Aristokratický salon má svůj původ ve Francii. Odtud se spolu s myšlenkami osvícenství šířil nejprve do Německa, kde se nacházely proslulé salony zejména v Drážďanech a Lipsku. Ve střední Evropě bychom za jakési předchůdce salonů mohli považovat tzv. fraucimory. V zámožných aristokratických kruzích vlastně fraucimor imitoval skupinu dvorních dam královny. Zejména od konce 16. století měla svůj fraucimor každá vážená šlechtična, aby si udržela své společenské postavení. Teprve ve druhé polovině 18. století začal ve středoevropském prostoru rozkvět salonů francouzského typu. Vyhlášené salony byly tehdy ve Vídni.

V českém prostředí se koncem 18. století také zrodilo několik aristokratických salonů. Zatímco v Evropě měly přístup do tohoto prostředí také ženy, v českých zemích v salonech měli jenom nepatrné zastoupení. Vysvětlení tohoto jevu je dle některých historiků prosté. Ženám v našem prostředí bránila ve vstupu do salonů častá těhotenství, zatímco například francouzské šlechtičny si brzy osvojily některé antikoncepční metody. V čele českých salonů tak stál vždy muž, většinou svobodný zednář, muž velice vzdělaný a s širokým intelektuálním rozhledem. Kromě aristokracie měla do salonu přístup také měšťanská inteligence, tedy vzdělaní úředníci, lékaři nebo advokáti, univerzitní profesoři. Vždy se jednalo o vybranou a uzavřenou společnost.

Jak takový aristokratický salon vypadal? Odpověď nám může podat Ottův slovník naučný: „Disposičně zaujaly salony onu prostoru, která byla v prvním poschodí ponechávána pro sál. Výzdoba jejich se řídí zámožností majitele paláce nebo i domu, ale má přece pravidelné charakteristické znaky: Štukaturu stropů a stěn, jsou-li tyto potaženy tapetami nebo tapiseriemi, nebo dřevěné obložení, bohatě vyřezávané. Strop a stěny jsou vyzdobeny freskami. Nezbytné jsou krby, obložené mramorem, a zdobené dveře. Zařízení salonů se skládá ze stolků, geridonů, křesel a židlí. Doplněním je visací mohutný lustr, girandoly, zrcadla a plastiky. Obrazy, kromě portrétů, v salonech nebývají.“

Ve vybavení salonů se často zrcadlila sběratelská vášeň majitele, a to v podobě obrazů nebo plastik či knih. Součástí salonů bývaly také hudební nástroje, nejčastěji cembala, klavíry nebo harfy, jejichž zvuk doplňoval program.

Politika, literatura, hudba nebo umění – o tom všem se i v českých salonech vášnivě diskutovalo. Pro salony pražské byl typický zájem o český jazyk a literaturu, což se projevilo zejména v období tzv. národního obrození. Právě v prostředí salonů vznikly některé normy spisovného českého jazyka.