Kavalírské cesty. Jak vypadaly zahraniční vzdělávací cesty šlechticů?

Výchova a vzdělávání šlechticů podléhaly jistým pravidlům. Poslední fázi výchovného a vzdělávacího procesu tvořily v 16. a 17. století tzv. kavalírské cesty. Jednalo se o zahraniční cesty za vzděláním. Nezřídka na nich však aristokraté získávali jiné zkušenosti, třeba kulturní obohacení nebo první sexuální zkušenosti.

Zpravidla kavalírská cesta směřovala primárně na nějakou zahraniční univerzitu. Ačkoliv bylo cílem studovat na univerzitě v zahraničí, nebývalo pravidlem ukončení studia získáním akademického titulu. Šlechtic však měl také poznat nové země, jejich kulturu a zvyklosti, získat nové zkušenosti v nejrůznějších oblastech, naučit se cizím jazykům nebo své znalosti cizího jazyka zdokonalit, navázat nové důležité diplomatické kontakty, osvojit si rytířské dovednosti (tedy jízdu na koni nebo šerm), proniknout do života na významných evropských dvorech, s čímž souviselo zvládnutí vybraného společenského chování. Samotné cestování tehdy tvořilo součást vzdělávacího procesu šlechtice. Kavalírská cesta bývá někdy chápána jako jakási forma přechodového rituálu, kdy dospívající šlechtic pronikl do světa dospělých.

Na kavalírskou cestu se vydávali šlechtici ve věku patnácti až dvaceti lety, někdy však i ve vyšším věku. Doprovod jim dělal vychovatel, který zpravidla dostal na starosti finance adolescenta. Tak se předešlo riziku, že by mladý šlechtic utratil všechny peníze v prvním hostinci či s financemi zacházel podobným nehospodárným způsobem. Vychovatel také dohlížel na chování či zdravotní stav svého svěřence. Jeho povinností bylo usměrňovat vystupování šlechtice na veřejnosti, v případě potřeby obstarání lékařské či jiné pomoci. Také plnil roli informátora, kdy pravidelně o průběhu cesty psal domů. Díky doprovodu šlechticů na kavalírských cestách mohli vychovatelé poznat zahraničí a třeba i vystudovat na zahraniční univerzitě. Mnohdy však vychovatelé měli se svými svěřenci problémy. Do dnešních dnů se nám dochoval deník Šimona Proxena ze Sudetu, který se stal vychovatelem Julia Šlika. V lednu 1564 si tento muž o Šlikovi napsal, že „je ducha nejapného a nemá do učení chuť. Rač mne Bůh milostivě zbavit tohoto břemene; ten hoch nemá schopnosti pro nic.“

Zahraniční kavalírská cesta mohla trvat několik měsíců, ale také několik let. Většinou délka cesty závisela na finančních možnostech konkrétní šlechtické rodiny, jednalo se totiž o značně finančně nákladnou záležitost. Někteří chudší šlechtici, kteří si sami tuto vzdělávací cestu nemohli dovolit, jezdili s těmi bohatšími jako doprovod. V tomto případě pro ně cesta znamenala především kulturní obohacení. Velmi oblíbeným cílem byla Itálie, kam se jezdilo za vzděláním, kulturou, ale i navštěvovat významná poutní místa.

Po polovině 18. století se již na žádné kavalírské cesty nejezdilo. Josef II. dokonce tvrdil, že taková vzdělávací cesta je „ztráta času a peněz“, a proto chtěl toto cestování šlechticů úplně zakázat. Šlechtici skutečně omezili své zahraniční vzdělávací cestování, což ovšem souviselo i s faktem, že se zvýšila úroveň místních univerzit, na kterých se začaly vyučovat i obory dříve dostupné pouze v jiných zemích.