Vztah člověka a lesa byl ve středověku zcela zásadní. Čím to bylo?

Středověk byl, jak je všeobecně známo, poměrně drsným obdobím. Příčinou byl jednak fakt, že po zániku antického světa došlo ke ztrátě velkého množství vědomostí a technologií a tím pádem i nástrojů pro snadnější práci. Další skutečností bylo, že rozvoj středověké Evropy už nespočíval jen v klimaticky příhodném Středomoří, ale i v mnohem chladnějších klimatických pásmech.

Lidé v této části Evropy však měli jednu značnou výhodu - nekonečné a husté lesy, respektive v dané době ještě pralesy, které teprve čekaly na kultivaci a zajišťovaly bohatý zdroj obživy a surovin. Právě v lesích lidé nacházeli podstatné zdroje pro chladnější období.

Lesy měly ve středověku mnoho funkcí. Například v pohraničí sloužily jako pomyslné zemské hranice. Dobře známé je to právě v našich zemích, kde husté, místy neprostupné lesy pokrývající vyšší i nižší pohoří, tvořily pohraniční hvozdy.

Ve středověku však lesy pokrývaly mnohem větší prostor, než je tomu dnes. Husté lesy tvořily i pomyslnou hranici mezi Moravou a Čechami, skrz které vedlo jen několik hlavních dálkových obchodních cest.

Po celý středověk, ale také během novověku, byl les jedním z hlavních zdrojů materiálního zajištění a v určité míře také obživy. Některé lesy byly pochopitelně soukromím majetkem a byly střeženy. Sloužily často jako lovecké hvozdy a obory především pro panovníky a šlechtu. U nás je asi nejznámější křivoklátský Přemyslovský hvozd.

Zájem veškeré populace o využívání lesů coby zdroje dřeva vedlo pochopitelně k nutnosti lesy chránit. Už z 9. století pochází tzv. Soudní zákon pro laiky. V něm je uveden trest za kácení a podpalování lesa. V českých zemích pochází nejstarší obdobný příklad ze Statut Konrádových z roku 1189. Rozsáhlejší a komplexnější pravidla obsahuje i zákoník od Karla IV. ze 14. století. Kácet se nesmělo například ve zmíněných pohraničních hvozdech.

Lidé obecně v sousedství svých domů využívali les po celý rok. Dřevo se ale kácelo zpravidla jen v určitý čas. Ten nastával právě nyní na konci podzimu a během zimy. Dáno to bylo několika faktory. Jednak stromy už neměly listí, jednak lidé měli více času, neboť bylo po sklizni a jejich práce na poli již nebyla vyžadována.

Ze stromů se nezískávalo jen topivo v podobě dřeva, ale z jehličnanů také míza. Spotřeba dřeva byla během středověku velká, neboť sloužilo jako topivo pro domácnosti, ale také pro různé výrobny, například sklárny. Dřevo bylo pochopitelně také nejčastějším stavebním materiálem. Zpravidla se jeden rok pokácelo a nechalo se do dalšího roku či déle odležet, aby se zbavilo přebytečné vody a bylo tak kvalitnější a pevnější. Postupem času se kvalitní dřevo dokonce muselo dovážet z větší dálky. Známá je voroplavba po Vltavě z pohraničních hvozdů do Prahy.

V lese člověk nacházel kromě dřeva v podobě kmenů stromů i menší zdroje topiva - klacky, chrastí, šišky, větve, suché chvojí. Dále zde mohl sbírat med, bobule, byliny a v řídkých porostech také pást dobytek.

Během roku mohlo docházet k osekávání větví. Ke kácení stromů však docházelo až ke konci roku. Dřevo posloužilo jako zdroj tepla pro chladné podzimní a zimní dny, ale vykácený prostor také umožnil rozšířit obdělávanou část půdy pro příští roky. Dřevo na otop se získávalo již během podzimu, během zimy pak byly zásoby jen doplňovány. Na konci jara a během léta se pak z kvalitního dřeva, zpravidla z listinných stromů či starých jehličnanů, vyrábělo uhlí.