Alchymie a počátky farmacie. Jak to tenkrát bylo?

Badatelé se shodují na tom, že počátky farmacie lze hledat zhruba někdy v polovině 16. století. Také z dřívějších dob jsou známé nejrůznější lékařské spisy a příručky, ale v naprosté většině se jednalo o pouhé přepisy lékařských postupů či receptů na přípravu léčiv z pera starověkých autorit. Od konce 15. století v některých městech vznikaly jakési lékařské předpisy. Až do 16. století však představovaly nejběžnější a také nejdostupnější léčiva bylinky. Vydána byla celá řada herbářů, které obsahovaly vyobrazení léčivých rostlin, popis jejich účinků a příklady použití. Postupem času dostaly tyto původně botanické příručky více medicínský ráz. Autorem jednoho z nejvýznamnějších herbářů byl italský lékař Pietro Andrea Mattioli (1501-1578). Součástí evropských lékařských fakult byly botanické zahrady určené pro pěstování léčivých rostlin.

Polovina 16. století byla mimo jiné dobou rozvoje alchymie. Osvojení a prohloubení znalostí z oblasti chemie umožnilo alchymistům připravovat první chemická léčiva, což se setkalo s pozitivním ohlasem některých lékařů, kteří považovali jisté názory antických učenců za překonané. Z průkopníků v této oblasti lze jmenovat učence známého jako Paracelsus (vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim). Ten zavedl nový směr léčení zvaný paracelsismus, ke kterému se následně hlásila řada alchymistů i lékařů. Sám Paracelsus považoval lidské tělo za chemickou laboratoř, kterou pozitivně nebo negativně ovlivňuje přítomnost či nepřítomnost nejrůznějších chemických látek. Také se ale vracel k učení o signaturách, kdy navrhoval léčit orgány v lidském těle těmi rostlinami, které se nemocným orgánům svým tvarem podobají. Na konci 16. století se z paracelsismu vyvinulo učení nazývané chymiatrie či iatrochymie.

Z období 16. století se dodnes dochovalo jen minimum zapsaných postupů výroby chemických léčiv. Až tzv. Augsburský lékopis vydaný roku 1640 zahrnoval více než sto předpisů na výrobu chemických léků. Jedná se především o sloučeniny antimonu, olova, rtuti, železa, zlata nebo arzenu. Našli bychom zde však také recepty na přírodní extrakty z léčivých bylin. Sám již zmíněný Paracelsus připravoval lék proti morové nákaze tak, že do lihu na osm dní namočil šafrán, myrhu a aloe. Jistou zajímavostí je fakt, že Paracelsus žil několik měsíců v roce 1537 v Moravském Krumlově, kde měl léčit některé významné moravské šlechtice.

V roce 1517 vyšel v Norimberku první český herbář s názvem Knieha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář, jehož autorem byl Jan Černý. Kromě popisu a vyobrazení léčivých bylin tato kniha obsahuje několik málo informací o chemických léčivech. O těch bychom se mohli dočíst také v díle nazvaném Lékařské knížky mistra Křišťana z roku 1544 – např. o využité síry, chloridu sodného či oxidu olovnatého při léčení nemocných osob. V roce 1591 vyšel tzv. Řád apatékářský, jehož autorem byl profesor pražské univerzity Adam Zalužanský ze Zalužan, který obsahuje seznam tehdy používaných chemických léčiv (např. sloučeniny arzenu, rtuti nebo zinku).

Od počátku 17. století se značně zvýšil počet vydávaných knih zabývajících se výrobou, vlastnostmi a využitím chemických léčiv, z nichž některé měl vlastnit i císař Rudolf II. Na jeho dvoře působil lékárník Jakub Horčický z Tepence, který se věnoval přípravě chemických léčivých přípravků. Roku 1608 údajně svoje preparáty vyzkoušel na samotném panovníkovi a úspěšně ho vyléčil z nemoci. Horčickému z Tepence je také připisována výroba tzv. sinapické vody, což byl prý zázračný léčebný prostředek, na jehož prodeji vydělal nemalé peníze.

Výrobou chemických léčivých preparátů byl v našich zemích v první polovině 17. století proslulý lékař Matyáš Borbonius z Borbenheimu. Lékařskou praxi provozoval v Litoměřicích, Napajedlech, Mladé Boleslavi a v Praze, kde se později stal také majitelem lékárny na Koňském trhu, tedy v místech dnešního Václavského náměstí. Právě na tomto místě bylo roku 1994 nalezeno chemické vybavení jeho laboratoře, ve které vyráběl léčivé přípravky. Od roku 1609 působil Borbonius jako zemský lékař. O svých léčebných postupech i využívaných preparátech si vedl podrobné deníky, které jsou dnes výborným zdrojem poznání dané problematiky. Víme tak třeba, že lékař svým pacientům jako účinné projímadlo podával tartarát draselný a na většinu zdravotních potíží předepisoval roztok kyseliny octové nebo sírové, dále ledek, sloučeniny zlata, stříbra nebo rtuti.

K útlumu alchymie, a tedy i k pozastavení rozvoje farmacie u nás došlo roku 1611, kdy skončilo období vlády Rudolfa II. a okruh jeho alchymistů postupně zanikl. Lékaři však svůj zájem o nová chemická léčiva měli nadále, o čemž svědčí značné množství dovážených odborných knih na toto téma do jejich knihoven. Někteří významní aristokraté doposud do svých služeb přijímali alchymisty, ovšem nešlo jim primárně o přípravu léčiv, ale spíše o výrobu drahých kovů nebo kamenů.