Alžběta Lidmila a zámek Nový Stránov aneb život ženy v 17. století

O tom, jak žili lidé, konkrétně ženy, v pozdním středověku a raném novověku, ví současní historici poměrně dost. Právě v této době totiž narůstá množství autentických textů různého druhu, které zvedají pomyslnou oponu neznáma a vrhají tak světlo na tehdejší každodenní život. Asi nejlepšími prameny, myšleno tím zdroji informací, jsou dopisy, deníky či paměti. Některé z nich se dnes dočkaly i knižního zpracování, například korespondence Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a jeho ženy Polyxeny Lobkovické z Pernštejna.  

Skvělou sondou do života ženy jsou nepochybně dochované rodinné paměti Alžběty Lidmily, též knižně zpracované. Její výpovědní hodnota je o to cennější, jelikož v 17. století ještě nebylo zcela zvykem, aby si ženy pořizovaly paměti.

Její doba nebyla zrovna nejšťastnější. Narodila se v roce 1639 v době probíhající třicetileté války. Jejím otcem byl Rudolf Tycho Gansneb Tengnagl z Kampu a na Šádově Lhotici. Ve věku 18 let se Alžběta Lidmila rozená Tengnaglová provdala za Rudolfa Adama z Lisova a na Novém Stránově. Ač jméno jejího manžela zní domácky, ve skutečnosti rod, původně znějící Lissau, pocházel z Braniborska. V českých zemích se jeho příslušníci usadili až během 17. století.

Alžběta Lidmila odešla se svým manželem z Prahy, kde předtím nejčastěji pobývala a společně se usadili na zámku Nový Stránov. Právě odsud pochází mnohé její zápisky. Vedle snahy o zachycení rodové historie, kde odkazovala na svého slavného předka Tychona Braheho, vepsala Alžběta do řádků svých pamětí všechny důležité události v jejím životě.

Manželství Alžběty a Rudolfa bylo dle dobové normy dohodnuto jejich rodiči. Sama Alžběta píše, že nebyli předtím zamilováni a vyjádřila přání, aby jim Bůh dal lásku, jelikož se v manželství láska pěstuje. Zdá se, že její přání bylo vyslyšeno. Na svou dobu se jednalo o harmonické a také dlouhé manželství. Trvalo 28 let. Alžběta ve svých zápiscích popsala jak samotnou svatbu a život se svým manželem, tak svou roli ženy a manželky. Sama vnímala, že jejím hlavním údělem bylo rodit děti.

Ve svých pamětech psala u každého narozeného dítě v jaký den a hodinu se narodilo, dokonce i v jakém znamení. Tato informace pro ni byla zřejmě důležitá. Ostatně tehdy bylo v módě sledovat hvězdné konstelace apod. Pečlivě si poznamenávala i jména porodních bab. Na řádcích nejednou oceňovala jejich služby. Možná nečekaně popisovala i průběh samotných porodů, včetně bolestí. Porodů si ostatně Alžběta užila dost. Celkem svému manželovi porodila dnes neuvěřitelných patnáct dětí. Bylo to deset dcer a pět synů. V těhotenství a šestinedělí tak strávila zhruba 160 měsíců, čili více než třináct let.

Do pamětí zaznamenala i důvody, proč se rozhodla pro daná jména svých dětí. Především se jednalo o jména předků, světců, ale i panovníků. Například prvorozený syn se jmenoval Jan Václav František, avšak doma to byl Honc Venclíček, zatímco Anna Barbora slyšela doma na Annu Babrle.  

Důležitou součástí jsou též zprávy o křtu. Křest byla velmi důležitá. Rodiče se báli, že nestihnou pokřtít své děti a ty tak nepůjdou do nebe, ale do limbu. Nepokřtěné děti se pohřbívaly za hřbitovní zdí. Sama Alžběta například zmiňuje, že jedno z jejích dětí se musí rychle pokřtít, jelikož bylo slabé na umření. Křest se nemohla provázet tam, kde žena porodila, jelikož to bylo nečisté místo. Je tu uvedeno, kdo byl kmotr. Bylo populární, že se brali neurození kmotři, například žebráci, ale jinak šlo o zajištění dítěte. Psala si i přání ohledně křtu, například přání nad ochranou dítěte.

Byť nemluví o prvním přijímání, bylo tehdy důležité. Byla to však taková samozřejmost, že nestála za zmínku. Naopak zachycuje biřmování svých dětí. Mnoho z nich se však dospělosti nedožilo.

Celý život Alžběty se točil kolem jejich dětí, které představovaly podstatu bytí ženy nejen v novověku. Alžběta srdceryvně zaznamenala smutek nad jejich ztrátou, stejně jako později nad ztrátou svého manžela. Sama se dožila devětapadesáti let. Nový Stránov byl v držení jejích potomků až do roku 1794.