Záhadný život Rudolfa II. Jak pracovali jeho lékaři?

Dvorní či osobní lékaři panovníků měli zvláštní postavení ve společnosti, které bylo vždy spojováno s jistou vážností i bohatstvím. Takoví lékaři museli být nejenom skutečnými odborníky ve svém oboru, ale také byli vázáni mlčenlivostí. Nikdo se nesměl dozvědět informace o zdravotním stavu panovníka, a proto musela vždy mezi hlavou státu a lékařem vzniknout oboustranná důvěra. Lékaři bezpochyby patřili mezi elitu dané doby.

Zjistit přesný počet lékařů působících na dvoře Rudolfa II. je úkol značně obtížný a takřka nemožný. Nedochovaly se zdaleka všechny písemné prameny, ze kterých by bylo možné tyto informace čerpat. Jisté však je, že na počátku vlády Rudolfa II. pečovali o jeho zdraví jenom dva lékaři. Jak se postupem času zdravotní stav císaře zhoršoval, tak přibýval počet jeho lékařů. S jistotou lze vyjmenovat 18 osobních lékařů Rudolfa II., ve skutečnosti jich však mohlo být mnohem více. Lze zmínit například muže jménem Rembert D. Dodoens, který byl uznávaným botanikem a lékařem Maxmiliána II. Mezi léty 1578 až 1580 pomohl císaři překonat zdravotní problémy „lékař tří císařů“ Johann Crato z Kraftheimu, který působil také jako osobní lékař Rudolfova otce i děda. Velký počet lékařů na dvoře Rudolfa II. byl v dané době výjimečný, o zdraví žádného jiného panovníka nepečovalo tolik osob. Vysvětlení je však jednoduché, a tím je především špatný zdravotní stav císaře. Jistým důvodem přítomnosti řady lékařů na Rudolfově dvoře může být i fakt, že se panovník rád obklopoval vzdělanci, mezi které bezpochyby patřili i lékaři.

Mezi významné dvorní lékaře Rudolfa II. se řadili Martin Ruland starší a Martin Ruland mladší, otec a syn. Martin Ruland starší přišel na svět roku 1532 ve Freisingu, zřejmě do rodiny lékárníka. Vystudoval medicínu a poté pracoval jako lázeňský lékař. Později působil jako osobní lékař falckraběte a vévody Philippa Ludwiga z Pfalz-Neuburgu. Někdy po roce 1597 se stal dvorským lékařem Rudolfa II. a v roce 1602 v Praze ve věku 70 let také zemřel.

Martin Ruland starší byl lékařem i alchymistou, což v dané době nebylo neobvyklé. Jím navržené postupy pro přípravu chemických léčiv se využívaly ještě téměř po dobu sto let po jeho smrti. Ovšem ve své době býval (a později i jeho syn) obviňován z toho, že připravuje léky jedovaté, které mohou pacienty zabít. Mnozí jeho odpůrci mu také připisovali praktikování černé magie.

Jako lék oba Rulandové (i jejich současníci) mnohdy užívali kovový antimon. Antimon byl často využíván jako lék na melancholii. Ve 2. polovině 16. století se tento lék těšil velké oblibě takřka v celé Evropě, ovšem měl také řadu odpůrců. Ve Francii dokonce vypukla „antimonová válka“, která vyústila v zakázání přidávání antimonu do léků roku 1566 na lékařské fakultě Sorbonny.

Martin Ruland starší je autorem mnoha odborných spisů, v nichž často poukazoval na důležitost toho, aby lékař uměl také léky sám vyrábět. V jednom ze svých děl se zase věnoval léčivým schopnostem minerálních pramenů, kde využil své znalosti a zkušenosti z dob působení coby lázeňský lékař. Ve věku padesáti let začal pracovat na obsáhlém spisu, který měl být jakýmsi soupisem případů, se kterými se jako lékař setkal. Z pacientů bychom zde mohli najít významné osobnosti dané doby, ale také rodinné příslušníky lékaře. Nakonec dílo vyšlo v několika svazcích a je dnes výborným pramenem pro studium dějin lékařství. Dále z pera Martina Rulanda staršího pochází dílo o pouštění žilou nebo o moru, které je jakýmsi souborem rad bohatým i chudým nemocným, jak se chovat v době morové nákazy. Tato práce je zakončena modlitbou k Bohu. Martin Ruland starší také napsal dílo o pekle, které se otázce lékařství vůbec nevěnuje – zmíněno je zde umístění pekla nebo pekelné tresty.

Podle dochovaných dobových pramenů se Martinu Rulandovi staršímu narodilo šest potomků, z nichž se pět synů po vzoru otce vydalo na lékařskou dráhu. Z nich se nejvýznamněji uplatnil Martin Ruland mladší. Ten po studiu medicíny působil od roku 1594 jako městský lékař v Řezně, kde setrval asi deset let. Právě zde měl roku 1603 vyléčit za pomoci chemických léků arcivévodu Matyáše, kterého doprovázel i císař Rudolf II. Po této zkušenosti ho panovník přijal do svých služeb v roce 1607 jako osobního lékaře a alchymistu. Z pera Martina Rulanda mladšího se dochoval spis obsahující postupy na výrobu chemických léčiv nebo práce o moru, kde rovněž zmínil chemické léky proti této chorobě včetně receptů na jejich vyrobení. Roku 1612, tedy rok po smrti Martina Rulanda mladšího, vyšel jeho spis shrnující dosavadní poznatky z oblasti alchymie a chemie.

Ačkoliv o zdraví císaře Rudolfa II. pečovalo mnoho lékařů, nedokázali zabránit jeho předčasnému úmrtí v důsledku několika chorob, které ho sužovaly. Historik Josef Janáček, který se věnoval životu tohoto císaře, napsal: „Lékaři již rozpoznali první neklamné příznaky sněti a tím se také utvrdili v názoru, že smrt je neodvratná. V následujících dnech se sněť dále šířila. Snad tomu napomohli i lékaři a ošetřovatelé tím, že neošetřovali císaře vždy asepticky a důsledně.“