Historie očkování: Zpočátku znamenalo zdravotní riziko, později zachraňovalo životy

V 18. století se rozšířily pravé neštovice. Jistou zvláštností v případě této nemoci byl fakt, že se zprvu neobjevovala u kojenců. Epidemie pravých neštovic naše území nejvíce zasáhla roku 1794 a poté v letech 1799 až 1801. Úmrtnost se tehdy pohybovala mezi 15 až 40 procenty, což jsou poměrně vysoká čísla. Dle dochovaných dobových záznamů podlehlo této chorobě v letech 1796 až 1802 okolo 106 400 osob.

Účinnou obranu proti černým neštovicím mělo znamenat očkování. Na konci 18. století patřila mezi jeho propagátorky Mary Wortleyová-Montaguová. Její manžel působil jako vyslanec v Cařihradě, kde se Mary poprvé s tzv. variolizací setkala. Zmíněný pojem označuje postup, kdy došlo k přenosu oslabených neštovic z nemocného jedince na člověka zdravého. Jednalo se o značné zdravotní riziko, kdy se zdravý člověk mohl snadno nakazit nejenom neštovicemi, ale také jinou chorobou, např. syflem nebo tyfem, což se také nezřídka stávalo.

Bezpečnější byl proces tzv. vakcinace, se kterým rovněž v závěru 18. století přišel britský lékař Edward Jenner. V roce 1796 provedl tento muž pokus, kdy kravskou formu neštovic aplikoval devítiletému chlapci jménem James Phipps. Jednalo se o první úspěšně provedené očkování tohoto druhu. Roku 1798 o způsobu vakcinace Edward Jenner vydal studii, což vedlo k rozšíření tohoto preventivního opatření. V našich zemích očkování propagoval lékař švýcarského původu Jean de Carro, který působil v Karlových Varech. Vakcínu tehdy dostal přímo od Edwarda Jennera a na jaře roku 1799 jí poprvé aplikoval, a to svým synům. V roce 1801 již očkoval děti v pražském a vídeňském nalezinci. O rok dříve proti pravým neštovicím očkoval děti v brněnském nalezinci doktor A. Carl.

Očkovat své děti proti pravým neštovicím nechávali zprvu rodiče z vyšších společenských vrstev, kterým v tomto byla vzorem samotná císařovna Marie Terezie - ta nechala aplikovat vakcínu svým potomkům. Očkovány byly také děti Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu, a to úspěšně formou variolizace. Od počátku 19. století začali očkování prosazovat také duchovní, například psaním a rozšiřováním brožurek, ve kterých popisovali podstatu a význam tohoto preventivního opatření.

Zhruba v polovině 19. století vznikly předchůdci dnešních očkovacích průkazů. Jednalo se o tištěné formuláře pro děti, ve kterých bylo uvedeno jméno dítěte, jeho věk a bydliště, datum očkování, konkrétní vakcína a jméno očkujícího lékaře. Očkování bylo tehdy pro děti zadarmo a realizovalo se na speciálních „očkovacích místech“. Zdaleka ne všichni rodiče nechávali své potomky očkovat. Dokonce proti očkování vystoupili někteří lékaři, například Josef Hamerník nebo Josef Thomayer. Není se čemu divit, vždyť očkování probíhalo často nekontrolovaně. Teprve roku 1892 vznikl speciální úřad pro výrobu očkovací látky, což zlepšilo úroveň vakcinace. Povinností se stalo očkování proti neštovicím pro děti ve věku jednoho roku, sedmi a čtrnácti let až v roce 1919. Ve venkovském prostředí se děti nechávaly očkovat jen zřídka, nebylo zde ani obvyklé zavolat k nemocnému dítěti lékaře. Spoléhalo se na pomoc báby kořenářky. Dětská úmrtnost byla také proto až do konce 19. století vysoká – takřka v každé rodině se alespoň jeden potomek nedožil dospělosti.