Historie zdravotnictví je úzce spojena s církevními řády. Řeholníci pečují o nemocné dodnes

V období středověku bylo zdravotnictví soustředěno do klášterů v rámci systému tzv. klášterní medicíny. Řeholníci pečovali o nemocné, léčili je a ošetřovali. Své znalosti a zkušenosti z oblasti medicíny předávali dalším generacím – zapisovali třeba osvědčené lékařské postupy nebo sestavovali herbáře léčivých rostlin. Klášterní medicína byla na velice vysoké úrovni, a to především ze dvou důvodů – díky výborné organizovanosti řeholníků a jejich vzdělanosti. Právě řeholníci patřili k nejvzdělanějším vrstvám středověké společnosti. Pokud k tomuto faktu ještě připočteme křesťanskou obětavost a laskavost, nemocným ve středověku se dostávalo skutečně dobré zdravotní péče.

Klášterní medicína byla omezena v roce 1163, kdy bylo na synodě v Tours rozhodnuto, že řeholníci nemohou například bez lékařského vzdělání provádět chirurgické zákroky. I přesto řeholníci a řeholnice z tehdejšího zdravotnictví nezmizeli, stali se z nich ošetřovatelé a ošetřovatelky. Dodnes se používá výraz „zdravotní sestra“, který odkazuje na fakt, že o nemocné dříve pečovaly sestry-řeholnice.

Od 8. století bývaly součástí některých klášterů špitály, které neplnily funkci nemocničního zařízení v pravém slova smyslu, ale poskytovaly ubytování a péči nemocným, chudým nebo starým či opuštěným osobám. V době křížových výprav byli ve špitálech rytířských řádů ošetřováni především ranění rytíři. Podle názoru některých badatelů se právě z tohoto období dodnes zachovaly tradice lékařských vizit.

První špitál na našem území vznikl v Praze někdy v polovině 12. století. Pozdější špitály u nás jsou připisovány Maltézskému řádu, Řádu templářů nebo Řádu německých rytířů, jehož heslem ostatně dodnes je „Léčit, pomáhat a bránit“. Ve 13. století je zakládání špitálů spojeno se jmény dvou šlechtičen, a to s Anežkou Českou (dcerou krále Přemysla Otakara I.) a Zdislavou z Lemberka. Tyto ženy stály nejenom u zrodu špitálů, ale také samy o nemocné obětavě pečovaly. Obě byly svatořečeny.

Ránu pro špitály představovaly husitské války, kdy řada z nich přestala existovat. Zlom ve špitálnictví nastal na počátku 17. století, kdy na našem území začal působit Hospitálský řád svatého Jana z Boha, řeholníci známí také jako milosrdní bratři. S jejich působením je spojeno zakládání prvních specializovaných špitálů, které už připomínaly moderní nemocniční zařízení. První špitál tohoto řádu vznikl roku 1605 ve Valticích, další roku 1620 v Praze. Ve špitálech milosrdných bratří bylo pečováno pouze o muže. Členové řádu byli velmi vzdělaní, často absolvovali studium medicíny. Heslo milosrdných bratří zní „Per corpus ad animam“, tedy „Tělem k duši“. Je tak patrné, že milosrdní bratři pomáhali i duševně nemocným. A pomáhají dodnes.

Od 17. a 18. století církevní řády na našem území také zakládaly a provozovaly lékárny, a to nejčastěji již zmínění milosrdní bratři, ale také jezuité nebo sestry alžbětinky, tedy členky Řádu svaté Alžběty. Jezuité, členové Tovaryšstva Ježíšova, se starali o nemocné také v dobách morových epidemií, přičemž mnozí se skutečně obětovali a na mor zemřeli.

S 19. stoletím je spojeno působení nových ženských řeholních řádů, jejichž posláním byla ošetřovatelská a charitativní činnost. Kromě péče v sirotčincích, nemocnicích a chudobincích se setry specializovaly na pomoc tak trochu opomíjeným postiženým lidem, tedy například slepým nebo hluchým osobám. Od roku 1948, kdy komunisté převzali moc, byli církevní představitelé, řeholníci a řeholnice i věřící pronásledováni a perzekuováni. Řeholní a církevní život měl být úplně zlikvidován. I když to komunisté viděli neradi, řeholníci a řeholnice byli v některých případech v rámci ošetřovatelské a charitativní péče prakticky nenahraditelní, a proto se jejich působení v těchto oblastech nějaký čas tolerovalo. Většina členů a členek církevních řádů však bohužel byla donucena pracovat v oblasti zemědělství nebo průmyslu. Sociální zařízení ovšem nadále požadovala pro práci obětavé řeholnice, které tak mohly od roku 1967 v omezené míře začít pracovat v ústavech zdravotně postižených či domovech pro seniory. Návrat do veřejného života i do ošetřovatelských, zdravotnických a sociálních zařízení byl řeholníkům a řeholnicím umožněn až po Sametové revoluci v roce 1989.

Členové církevních řádů dodnes pomáhají nemocným – věnují se charitativní činnosti, jsou zřizovateli zdravotních škol, vypomáhají v nemocnicích, poskytují pečovatelské služby nebo provozují lékárny.