Jak se bojovalo s poslední morovou epidemií v 18. století?

Vrchnostenské úřady měly povinnost v případě hrozící nákazy morem informovat o tomto nebezpečí místní obyvatele. Zároveň došlo ke zřízení stráží měst. Strážní měli za úkol kontrolovat příchozí do města. Pokud pocházeli z míst s morovou nákazou, byl jim přístup do města odepřen. Lidé tehdy dostávali jakési vysvědčení, kde se zapisovala oblast, kterou dotyční navštívili. Bylo tedy poměrně snadné zjistit, zda se člověk někdy nenacházel na infikovaném území. Každé vysvědčení navíc obsahovalo detailní popis osoby (tedy jeho věk, postavu, barvu očí nebo vlasů), takže si mezi sebou lidé nemohli tento doklad vyměňovat či půjčovat. Pokud by to udělali, skončili by na šibenici. Bylo také hlídáno, aby se do města z žádného rizikového území nedostalo nějaké zboží. V případě, že se nákaza objevila v okolí města, musela vrchnost ihned ve městě zajistit přítomnost lékařů, lazebníků a ranhojičů, uličních dozorců, nosičů mrtvol, hrobníků a čističů domů. Rovněž bylo nutné včas sehnat potřebné množství tehdy „spolehlivých“ léčiv, tedy zejména citronů a granátových jablek.

Pokud se ve městě nebo v okruhu tří mil od něj objevil mor, bylo zakázáno pořádat trh, církevní slavnosti, mše i světské radovánky. Povoleny byly pouze křty a svatby, ovšem jenom v omezeném počtu osob (v případě křtu byla dovolena přítomnost tří osob, na svatbě mohlo být kromě ženicha a nevěsty pouhých šest osob), přičemž musely všechny z nich prokázat své zdraví. Duchovní měli ve svých kázáních hovořit o moru jako o božím trestu za hříchy (zdůrazňováno bylo především obžerství a smilstvo).

Poštmistři museli každý dopis okuřovat nad jalovcem, zapáleným dubovým, olšovým nebo borovým dřevem. Platil přísný zákaz vylévání krve či vyhazování vnitřností a zvířecích mrtvol na ulici, k čemuž jinak ještě na počátku 18. století běžně docházelo. Všechen odpad z domácnosti měl být odvážen daleko za město, běžně totiž odpadky končily za domem nebo klidně na ulici.

Domácnosti byly dezinfikovány octem a vápnem. Byla také zřízena funkce tzv. uličních důvěrníků, kteří dostali za úkol každý týden obcházet jednotlivé domy a zjišťovat, zda někdo nový neonemocněl nebo nezemřel. Infikovaný dům se musel zavřít a označit znamením, nejčastěji křížem. Dům pak býval uzavřen a zabedněn zpravidla po dobu čtyřiceti dnů. Stanovil se také způsob zásobování zamořených domů. Obyvatelé měli před dům z okna po provaze spustit koš, do kterého pověřená osoba dala potraviny, a to každý den v předem stanovený čas. Z okna lidé také vyhodili peníze, které pověřená osoba musela sebrat lžící a následně vhodit do nádoby s octem, a tak je vydezinfikovat. Do domu směl vstoupit pouze lékař nebo zpovědník, později čistič, který měl za úkol spálení oděvu i postele nemocného, vyčistění domu octem a vápnem. Důležité bylo také vyčistit všechny věci v domě. Ty, které nebylo možné omýt, se daly na síto a nechali se „prokouřit“ nad ohněm z bukového nebo dubového dřeva. Ostatní se omývalo v horké vodě s octem, která se následně vylévala na odlehlém místě za městem. Veškeré textilie se spalovaly.

Truhláři dostali nařízeno vyrábět rakve do zásoby, pokud se v okolí města nemoc objevila. Předpokládalo se, že nákaza do města brzy dorazí a přinese s sebou vysokou úmrtnost. Pekaři nesměli prodávat teplý chléb. Věřilo se totiž, že teplé pečivo mor přitahuje a může tak být zdrojem nákazy. Učitelé dostali přikázáno zavřít školy. Řezníci měli povoleno zpracovávat pouze maso dobytka z morem nezasažených oblastí, a i tento dobytek musel být pečlivě omýván. S blížící se morovou nákazou nesměli fungovat ve městě lázně. Holičům bylo dovoleno nadále provozovat svou živnost, ovšem v místnosti mohl být pouze omezený počet osob. Hostinští, krčmáři a kuchaři prakticky přišli o práci, protože docházelo k zavírání hostinců. Omezilo se také cestování. Každý pocestný musel mít vystavený doklad s uvedením konkrétního důvodu, proč mu bylo cestování umožněno.

Vedoucí špitálů nesměli přijímat nemocné morem. Ti byli shromažďováni v lazaretech. Pokud se přesně nevědělo, jaká choroba člověka postihla, byt dotyčný umístěn v lazaretu v samostatné místnosti po dobu několika dní, než se prokázala příčina nemoci. Každý, kdo nějakým způsobem přišel do kontaktu s nemocným (tedy lékaři, duchovní, hrobníci, nosiči mrtvol nebo čističi domů), museli nosit na veřejnosti bílou hůl a chránit se přiléhavým ochranným oděvem. Také na sebe upozorňovali zápachem octa, kterým si často omývali ruce. Ocet býval totiž již od středověku považován za účinnou dezinfekci a takto využíván byl za každé vlny epidemie.