Jak se zrodilo moderní zdravotnictví? Jeho počátky lze hledat v reformách 18. století

Druhá polovina 18. století je obecně vnímána jako doba reforem v Habsburské monarchii. A tyto reformy se dotkly také zdravotnictví. Reformovat zdravotní péči tehdy bylo potřeba z několika důvodů. Ve druhé polovině 18. století se výrazně zvyšoval počet obyvatel, což s sebou kromě jiného neslo i zvýšené riziko nákazy nejrůznějšími chorobami. Navíc se lidé stále častěji stěhovali do měst, kde tedy docházelo ke zvýšení hustoty obyvatelstva a častějšímu mezilidskému kontaktu. Ve městech však tehdy stále nebyly úplně ideální hygienické podmínky, což představovalo značný rizikový faktor v případě šíření chorob a propuknutí epidemií. A špatný stav zdravotnictví nebo nedostatečný počet zdravotníků by pak znamenal velký problém.

Od roku 1682 platilo nařízení, že v Praze musí být v každé městské části přítomen jeden lékař a jeden chirurg. V pozdějších dobách se povinné počty zdravotnického personálu ještě zvyšovaly. Již na počátku 18. století se jenom na Starém Městě pražském vyskytovalo více než deset lékařů. Zatímco v dřívějších dobách doktora často zastupoval léčitel nebo kořenářka, od 18. století byl již zdravotník pod kontrolou státu a musel pro výkon své profese získat lékařské vzdělání. Pod státní dohled se také postupně dostávala zdravotnická zařízení.

Z Vídně přicházely požadavky o vytvoření jakési hierarchie zdravotnických institucí i centralizace zdravotní péče. Reformy zdravotnictví jsou především spojeny se jménem Gerharda van Swietena, což byl osobní lékař císařovny Marie Terezie. V roce 1752 vyšly generální zdravotní řády pro Čechy, Moravu a Slezsko, v nichž bychom mohli zaznamenat základní pravidla tehdejšího zdravotnictví. Především byl kladen důraz na vzdělání zdravotnického personálu, což mělo mít za následek celkové zlepšení stavu zdravotní péče. Každému lékaři zde navíc byla připsána závazná pravidla, která musel při výkonu své profese dodržovat. Aby se zabránilo působení nejrůznějších mastičkářů a šarlatánů, ve zdravotním řádu byly přesně definovány a pojmenovány lékařské profese, kterým bylo dovoleno léčit nemocné – například městští fyzikové, praktičtí lékaři, chirurgové, oční lékaři, lazebníci, kýlořezci, kamenořezci nebo porodní báby.  Kontrolováni měli být nejenom lékaři, ale také lékárníci a jejich produkty. Většina lékařů (včetně porodních bab) musela navštěvovat nově přednášky z anatomie s praktickým cvičením. Později byly stanoveny pro jednotlivé zdravotnické profese speciální kurzy na univerzitách i s povinným přezkoušením.

Roku 1770 vstoupil v platnost zdravotní řád pro celou monarchii, který měl přispět k zajištění zdraví občanů, zamezit působení nevzdělaného lékařského personálu a stanovit pravidla platná v případě hrozících epidemií. Každému lékaři-specialistovi byly vymezeny pevné povinnosti, ale také zákazy. Každý zdravotník v zemi pak měl dobře vědět, co smí a co nesmí. Zmíněný zdravotní řád byl následně v dubnu roku 1773 doplněn o tzv. Patent vídeňský, který zakázal působení mastičkářů, tahačů zubů a podobných pochybných profesí.

Josef II. přišel s novou a modernější představou o nemocničních zařízeních, a proto většinu starých špitálů zrušil. Poprvé tak vznikla opravdová nemocnice klinického typu, jak ji známe dnes. První kliniky se objevily ve Vídni – roku 1754 klinika „medicínská“, roku 1774 chirurgická, v roce 1789 porodnická a roku 1812 klinika oční. Zdravotnictví tak začalo získávat moderní charakter.