Každodenní strach a kolektivní panika. Morová epidemie v dobových pramenech

Až do konce 19. století nebyla lidem známa příčina morové nákazy. V písemných pramenech bychom se nedočetli o žádné spojitosti s blechami, krysami nebo špatnými hygienickými podmínkami či návyky. Mor byl často dáván do souvislosti se „zkaženým“ ovzduším nebo zvláštními úkazy na obloze, jako je například kometa nebo zatmění slunce. Ani lékaři v 18. století ve svých spisech nezmiňovali příčinu moru. Dochovaly se nám však podrobné popisy průběhu onemocnění. Z pera jednoho marseilleského lékaře z roku 1720 pochází zpráva o počínajících příznacích moru:

„Nemoc začínala bolestmi hlavy a zvracením, pak následovala vysoká horečka. (…) Jejími příznaky obvykle byly pravidelně se vracející mrazení, tep slabý, nehmatný, pomalý, pak zrychlený, nevyrovnaný, zesílený, hlava natolik ztěžklá, že ji nemocný jen stěží mohl udržet, vypadal, jako by měl závratě nebo byl opilý, měl netečný pohled, který vyjadřoval zděšení a beznaděj.“

Morová nákaza bývala často metaforicky přirovnávána k požáru, který se šíří od města k městu, od domu k domu. Tento „oheň“ šířící se choroby měla zažehnout kometa, která se prý na obloze před příchodem choroby objevovala. Kronikáři skutečně tento úkaz mnohdy před morovou nákazou zaznamenali. Epidemii přirovnával k ohni třeba Boccaccio ve svém Dekameronu: „Mor zuřil proto tak silně, že se stykem přenášel z nemocných morem na osoby zdravé, nejinak než to dělá oheň, když jsou mu hodně nablízko věci suché nebo mastné.“ Již zmíněný marseilleský lékař si k morové epidemii roku 1720 podobně zaznamenal, že je „udivující hbitosti, s jakou nemoc přeskakovala náhle z domu na dům, z ulice na ulici, jako by se šířil požár. (…) Zmocňovala se toho velkého města tak rychle jako vzplanutí.“

V dochovaných dobových svědectvích je možné zaznamenat každodenní strach, bezmoc, zoufalství nebo kolektivní paniku. Strach navíc umocňoval fakt, že mor mohl zasáhnout a zabít kohokoliv – zdravého i nemocného, mladého i starého, bohatého i chudého. Choroba přicházela náhle a zabíjela rychle. Svědek morové epidemie v roce 1348, pařížský karmelitán Jean de Venette poznamenal, že lidé „byli nemocní jen dva nebo tři dny a rychle umírali, byť byli tělesně takřka zdrávi. Kdo dnes byl ještě zdráv, zítra umřel a skončil v zemi.“ Jistý španělský lékař zapsal průběh morové nákazy v Malaze roku 1650: „Hodně jich umíralo náhle, další po několika hodinách a ti, o kterých se myslelo, že se zachránili, náhle padli mrtvi, když to všichni ostatní nejméně čekali.“ Daniel Defoe, autor známé knihy Robinson Crusoe, také napsal dílo s názvem Deník morového roku, kde o epidemii v Londýně roku 1665 zmínil, že „lidé podléhali morní nemoci tak záhy, že bylo nemožné a vpravdě bezúčelné chodit po městě a vyptávat se, kdo je nemocný a kdo zdravý nebo zapečeťovat domy tak přesně, jak to věc vyžadovala.“ Není divu, že morovou nákazu provázel každodenní strach. Jistý milánský mnich s morem v roce 1630 spojoval „spleť mrtvol, umírajících, bolest a výkřiky, vytí, děs, bolest, úzkost, strach, krutost, krádeže, gesta beznaděje, slzy, volání, chudobu, bídu, hlad, žízeň, samotu, vězení, hrozby, tresty, lazarety, mastě, operace, dýměje, chrchly, podezřívavost, mdloby.“

Z města zasaženého morovou nákazou se stával uzavřený svět. Nikdo do města nesměl přicházet a nikomu z něj nebylo dovoleno vycházet. Infikované domy byly zabedněny. Lidé ze strachu většinou neopouštěli vůbec své příbytky, někdy ani neotevírali okna nebo dveře. Život na ulicích zanikl, stejně jako každodenní mezilidský kontakt. Klid, ticho, samota a strach. Atmosféru morové doby nám popisuje třeba italská kronika moru z roku 1630:

„Zatímco se po ulicích válely jednotlivé mrtvoly a ležely tam celé hromady nebožtíků a lidé je měli stále před očima a klopýtali o ně, takže celé město vypadalo jako jediná umrlčí komora, bylo tu ještě něco mnohem hroznějšího a odpornějšího: lidé byli na sebe jako psi a v jejich vzájemném podezřívání byla jakási zběsilá a nestvůrná vášeň. (…) Nepodezříval jenom soused souseda, přítel přítele, host hostitele, ale hrůzu vzbuzovala i slova, jež obvykle vyjadřují pouta lidské lásky: muž se bál ženy, otec syna a bratr bratra; a je hrozné a ohavné, že musíme říci, že vzbuzoval strach i rodinný stůl a manželské lože jako nástrahy a úkryty travičů.“

Lidé se moru báli tak, že propadali beznaději nebo také šílenství. Podle dochovaných písemných zpráv umírali strachy a žalem, ze strachu zabíjeli druhé nebo sebe. Michel de Montaigne zaznamenal zoufalé jednání vesničanů ohrožených morovou nákazou, kdy lidé sami sobě vykopali hrob, lehli si do něj a očekávali příchod smrti: „Leckterý zdravý si již sám kopal hrob; jiní do něho uléhali ještě zaživa. A když jistý nádeník z mé čeledi umíral, nahrnul na sebe rukama i nohama hlínu.“

Ve většině zápisů morových kronikářů pak najdeme společný znak konce morové epidemie – nárůst počtu uzavíraných manželství. Již zmíněný Jean de Venette ve 14. století napsal:

„Když ustala epidemie, morová horečka a úmrtí, zbývající muži a ženy se brali jako o závod. Přeživší ženy měly neuvěřitelný počet dětí.“