"Nejhorší ze všech zločinů". Jak to bylo s potraty v minulosti?

Potrat, pokus o něj nebo zabití nenarozeného dítěte se v minulosti trestalo poměrně přísně. I přes tyto tresty ke zmíněným jevům docházelo. Nejstarší právní řád na našem území, Břetislavova statuta (pocházejí z roku 1039), potrat uvádějí jako „nejhorší zločin ze všech zločinů“. Podobně se o něm vyjadřuje také autor Homiliáře Opatovického.

Manželství a porodnost byly do velké míry doménou křesťanské církve. Jakékoliv zabránění početí nebo umělé přerušení těhotenství nebylo tolerováno. To však platilo v dobách středověku. Staré římské právo nepohlíželo na nenarozené dítě jako na živou bytost, a proto také nepovažovalo potrat za vraždu.

Teprve s christianizací se „vyhánění plodu“ stalo těžkým hříchem. To přímo souviselo s názorem tehdejších křesťanských autorit o tom, že i nenarozené dítě má duši. Teorie o tzv. oduševnění plodu byla uznávána ještě v první polovině 18. století. Ještě do 19. století se na potrat pohlíželo jako na vraždu. Trestána za tento zločin byla nejenom matka nenarozeného dítěte, ale také člověk, který jí při potratu pomáhal, tedy např. porodní bába. Zabití nenarozeného dítěte nebo novorozence se trestalo dokonce smrtí – provinilá žena mohla být nabodnuta na kůl nebo zaživa pohřbena. Z luhačovického panství se dochoval záznam z roku 1675, kdy byla jistá Marjeta z Podhradí za provedený potrat potrestána useknutím pravé ruky a pohřbením zaživa. Později byl trest smrti za tento zločin zmírněn na doživotní vězení. To platilo ovšem jenom v případě vraždy manželského dítěte. Žena, která nechtěla nemanželské dítě, v žaláři strávila deset až dvanáct let.

Až do poloviny 19. století se navíc netolerovala antikoncepce. Ve středověku bylo záměrné zabraňování otěhotnění spojováno s čarodějnictvím. Regulace porodnosti byla v našich zemích až do konce 19. století neznámým pojmem, alespoň oficiálně. Pochopitelně se lidé mnohdy snažili těhotenství zabránit, a to nejrůznějšími způsoby – třeba za pomocí bylinek či zaříkávání.

Protože byl potrat tabuizován, nedochovalo se mnoho písemných svědectví o jeho provádění. Jistý pramen představují soudní protokoly, ovšem o prostředcích sloužících k vyhnání plodu bychom se mohli dočíst třeba v herbářích již ze 13. století. K vyvolání potratu se používaly zejména bylinky, o čemž svědčí např. tato středověká zpráva:

„Která by mladice ze sebe zárodku vyhnati chtěla, daj jí píti bílého zvonečku, svařeného v pivě nebo ve víně, nezbude se ho (totiž plodu) nijakž, až se narodí, co by chtěla, dělala.“

Ženám, které nechtěně otěhotněly, pomáhaly často báby kořenářky nebo porodní báby. Někdy se jednalo o jednu osobu. Víno se skořicí, pivoňka, námel, konvalinka, černobýl nebo sléz – to je jenom několik přírodních prostředků vyvolávajících krvácení, a tedy potrat. Mezi další způsoby vyhánění plodu patřilo třeba mačkání břicha, zvedání těžkých věcí, koupel v horké vodě, skákání z výšky a podobně. Výše uvedené prostředky a způsoby se praktikovaly v lidovém prostředí ještě v minulém století.

V lidové kultuře dlouho přežívala víra o tom, že ženy, které se dopustily potratu nebo zabily novorozence, nenajdou po smrti klid, a tak budou bloudit po místě, kde za života spáchaly svůj hřích.

Na závěr je nutné zmínit, že potraty a zabití novorozeňat nebyly běžnou záležitostí. Naprostá většina žen po vlastním dítěti toužila – jednalo se o jakési naplnění manželství i smysl života. Pokud se žena rozhodla pro potrat, udělala to ze zoufalství a v těžké životní situaci.